02 - Příjezd

Zdravíme z Tanzánie. Konečně jsme na místě. Přiletěli jsme v pondělí 15. ledna do Dar es Salaamu, kde jsme strávili necelé dva dny, citelně se spálili, setkali s pár lidmi a 17. 1. už spěchali autobusem do Mbeyi, naší základny. Cesta byla - jak jinak - únavná a dlouhá a pro mě bylo nezvyklé sledovat tu zelenou krajinu kolem. Protože je období dešťů, všechno se zelená, jindy vysušená krajina je nyní sytě zelená a svěží, všechny stromy jsou hustě zalistěné a prší několikrát denně. Oproti vlhkému Daru je Mbeya o mnoho chladnější a nám vyhovuje více. Je příjemné, když se člověk nemusí 4x denně sprchovat a stejně je neustále upocený.

Takže jsme dorazili do Mbeyi, kde nás čekal nás hostitel Chris, u kterého bydlíme. Jeho obchodní společník Michael přijel autem a my se vezli jako králové. Bydlíme asi 10 km od centra Mbeyi, ve vesnici Iwambi, kousek od sirotčince, kde jsem působil minulé roky. Ubytování je ok, Chris pro nás připravil speciální pokoj s novou postelí a vybavením, teď už jen dokoupíme moskytiéru a nějaké poličky, ať máme kam uložit věci. Přivítání ode všech známých bylo tradičně vřelé a nadšené, teď už jen čekáme na návštěvu Mahanga, které bychom měli navštívit v sobotu. V sirotčinci mezitím rychle pokračuje stavba nové kuchyně a jídelny, kterou jsme začali budovat vloni. Hned vedle se zase dokončuje nová ubytovna pro kluky.

Protože já už byl v Tanzánii dvakrát a věci mi nějak nepřipadají zvláštní či nezvyklé, nechme Terču, ať nám řekne, jaké jsou její první dojmy z Afriky:


"Maminko, tatínku, posílám vám vzpomínku........strava se nedá jíst, dneska byl jen zelný list" Tahle písnička mi přišla na mysl dnes při obědě. Nechápu proč? Tak, ale teď vážně. Rozhodně bych tímto hitem Uhlíře a Svěráka africké kuchyni křivdila. První africké jídlo jsem ochutnala až po příjezdu do Mbeyi, vyhládlá po desetihodinové cestě busem, která byla místy i psychicky vyčerpávající díky ráznému řidičovu stylu jízdy. Jak už Ondra napsal, Michael nás vyzvedl a jako krále nás vezl i na královskou hostinu, kterou pro nás jeho žena a děti připravili .... Bylo to milé a vskutku lahodné přivítání.

Lidé všeobecně jsou tu velice přátelští, milí, usměvaví a tak jsem taky usměvavá, protože mi nic jiného nezbývá. Ztěží si pamatuju pár základních slov, které člověk potřebuje alespoň k tomu, aby ze slušnosti pozdravil, poděkoval, nebo popřál pěkný den. A tak si připadam trošku hloupě, ale věřím, že časem to půjde. Před chvílí jsem šla poděkovat za kuře, které mi donesla Chrisova kouzelná, hádám tak sedmiletá, sestřenice Jessica. Našla jsem ji v jejich kuchyni s celou rodinou, maminkou, bratrem, sestrou, tetičkou a dokonce i s 91 letým dědečkem a stejně starou babičkou. Všichni seděli v kruhu kolem vařiče na dřevěné uhlí, povídali si, smáli se, ženy vařily ..... já nevím jak to popsat.... prostě a jednoduše tam na mě dýchla krásná rodinná pohoda.


Co se přírody a počasí týče, bylo vše popsáno výstižně. O ubytování platí totéž, máme tu opravdu komfort, myšleno na místní podmínky. Je tu i pár věcí, s nimiž trošičku zápasím. Většinou maličkosti, které si člověk doma ani neuvědomí. Kupříkladu toaletní papír. Buďte za něj rádi. Říkáte si "Když není ten, tak jsou noviny, či něco jiného???" Omyl, nic jiného není. Tak a víc to neřešme, protože tohle jsou opravdu jen maličkosti, které člověku vyženou z hlavy jak krásná příroda, tak ti milí lidé, jenž tu mají ten nejupřímnější úsměv jaký jsem kdy viděla....

Ondra a Tereza