18 - Podzim

Problémy se solárem se konečně vyřešili. Týpek z firmy, která to instalovala poprvé, nám přijel vrátit i zbytek peněz a odvezl si svoje krámy. Nechal nám tam i kabely, tak jsme měli celkem lehkou práci, ale byli jsme nervózní, zda to bude fungovat. Vprostřed práce jsme zjistili, že baterie je prázdná a tak jsme poslali Charlese, aby koupil destilku. Přivezl dvě a to nestačilo, tak musel zpátky. Byli jsme rádi, že přijel na motorce, tím jsme ušetřili spoustu času. Stejně mu to ale vždy trvalo, protože nejbližší obchod s destilkou je poměrně vzdálený.

Vsuvka Terča: Když měl Charles jet pro druhou várku destilované vody řekl, že tentokrát chce společnost, že je cesta prej nudná. A tak jsem jela já. Jet s Charlesem na motorce je zážitek nezapomenutelný. Řídí jako blázen a když se motorka dostane trošku mimo kontrolu, začne se vesele smát se slovy, že Bůh je s námi. Cesta od kliniky do Mswiswi, kde je pár obchůdků je hodně kamenitá, ale to nemůže Charlese odradit od toho aby si to šinul jak nejrychleji to jde. Já jsem se ho držela jako klíště, dvakrát to poskočilo tak, že jsem myslela, že nazpět dopadnu na zem a ne na sedátko. Na Charlesovu otázku "Halo, jsi tam ještě", jsem odpovídala jen "Jsi blázen". To horší mělo ještě přijít, když jsme se dostali na hlavní silnici. Potřebovali jsme totiž zajet dotankovat do motorky na benzinku vzdálenou asi 5 km. Ještě než to Charles pořádně rozjel, řekl mi, že sice řídí hodně rychle, ale bezpečně. Nevím jak si může myslet, že řídí bezpečně, když jede 130 km v hodině a skoro nevidí. Nenosí totiž brýle, když řídí a helmu má bez ochranného skla, jenom takový ten kakáč. Takže řidítka držel jen jednou rukou a druhou si neustále otíral slzy. Já jsem ani tu helmu neměla. Nicméně jsme to všechno přežili, dorazili jsme zpět na kliniku, dokončili práci a svezly se s Charlesem zpět k dědovi. Jeli jsme na motorce všichni tři, Charles nelenil a za jízdy zdravil kolemjdoucí. Víte jak? Pustil řidítka a mával oběma rukama. Prostě blázen, já už s ním nikdy nejedu. Konec vsuvky :)

Nakonec, po hodinách práce a čekání, jsme to dokázali. Kontrolka na regulátoru se rozsvítila a signalizovala nabíjení baterie. Převaděč jsme už nekupovali, protože jsme přešli na DC systém. Tím jsme ztratili zásuvky, ale pro kliniku nejsou důležité, pro nás je hlavní, že svítí světla. Místo převaděče jsme zakoupili kontrolor nabíjení baterky. Ani jeden z nás není elektrikář, a tak jsme byli rádi, že nám to tak klaplo. Nebylo to až tak komplikované a troufám si říci, že jsme udělali lepší práci, než ti packalové předtím.

Druhý den jsme vařili kaši pro děti z okolí. Koupili jsme pytel moučky na kaši (drcené proso, rýže, soja, buráky). Přednosti kaše jsou, že je levná, rychlá a jednoduchá na uvaření, velmi výživná, sytá a zdravá. Z celkového množství moučky jsme použili tak desetinu a zasytili všechny děti z okolí. Terča s několika dalšími ženami ze skupiny Klinika kaši vařila v obrovské nádobě. Každý prcek přišel z hrníčkem, do kterého jsme mu nalili horkou hmotu. Na všechny se dostalo dvakrát a děti byly naprosto plné. Zbytek kaše zůstane pro děti ze školky, kterým se bude pravidelně vařit o přestávce.


Foto: Terča s ženami ze skupiny Klinika připravuje kaši; výdej kaše dětem

Ráno, ještě před vařením kaše, jsme vyrazili do Mswiswi koupit dalších 5 tun drceného kamene. Množství, které máme, nestačilo. Terča vyfasovala kolo, na kterém nebylo nic navíc. Jen konstrukce a kola. Jen zatočit byla fuška a tak s tím chudina bojovala, až to vzdala a já s Jumou jsme dorazili do lomu sami. Jet na takovém vraku je nepříjemné jako mít komára pod moskytiérou (obzvláště v Mahangu, kde není elektřina).
V pátek ráno jsme vezli sirotka jménem Yohanna z Mahanga do sirotčince v Iwambi. Yohanna žil se strýcem, který se k němu choval krutě, bil ho a nutil pracovat na poli místo školy. Děda Simwabwa proto požádal Deboru, jestli by ho mohla přijmout do centra pro sirotky v Iwambi. Chlapec byl tichý celou cestu, vystrašený, chudák nevěděl, co s ním bude. Poprvé ve velkém městě, navíc s cizími lidmi - bílými, vypadal jako hromádka neštěstí. Vzali jsme ho na oběd, ale ani mu moc nechutnalo. Když člověk vidí ten jeho pohled, nemůže necítit soucit. Debora souhlasila, že ho přijme. Dokonce už pro něj má i sponzora.


Foto: Yohanna; Ondra s našimi sirotky, kterým jsme sponzorovali střední školu - zleva: Baraka, Adela, Ondra, Imanuel, Bakia

Poslední týden se nám ochladilo. Už tolik neprší, ale noci jsou chladnější až chladné, a my musíme nosit více vrstev oblečení. Navíc jsem si všiml, že listy žloutnou a padají (jen u některých stromů, některé jsou neopadavé), kukuřice je žlutá a zralá a vůbec vše evokuje pocit babího léta. Je to tu trošku jinak než u nás. Zatímco u nás jsou nejtepleší měsíce červen, červenec, srpen, v Tanzánii jsou tyto měsíce nejchladnější. V podstatě je to zima. V některých oblastech klesají teploty až na nulu a může se stát, že spadne sníh. Ale to už tu nebudeme - naštěstí. Já mám rád teplo.

Dodatek: za pár dnů se pokazil regulátor nabíjení u soláru, tak jsme jej museli jet vyměnit. Jel jsem já sám, zatímco Terča s Honzou a Romčou zůstali v Mahangu. Teď už teda systém funguje, ale řeknu vám, stálo nás to tolik stresu, vyřizování, starostí, času a peněz za cestování, že příště si takové akce dvakrát rozmyslíme. Kupovat něco v Tanzánii je za trest. Záruka neexistuje, ale vrátit věc jde. Jen musíte být drsný a neoblomný.

17 - Sestřičky II

Ještě než se rozepíšu o našem výletě s jeptiškami, zmíním se o jedné záležitosti, kterou by jste měli vědět. Víte, že jsme platili školné za 3 studenty v Mahangu. Ve skutečnosti jsme od začátku zařizovali uniformy a ostatní poplatky i za čtvrtého z družstva - Baraku, který (mám ten dojem) je i někde na fotce. Náš hostitel Chris slíbil, že za něj vše uhradí, ale jak se přiznal minulý týden, nemá dostatek peněz, aby nám naše výdaje za Baraku vrátil. Proto jsme se s ním dohodli, že nám nic nemusí vracet, stejně jsme Baraku považovali za "našeho", protože jsme se o něj starali v podstatě od počátku. Uvádím proto věci na pravou míru, aby jste věděli. Chris za něj zaplatil asi čtvrtinu částky, zbytek my.

A teď už k sestřičkám. S radostí jsme se brzo ráno dostavili do kláštera, kde nás už sestry čekaly. Byly připraveny načas. Na Afričany nezvyklé, ale klášter je holt jiná řehole. Disciplína, vzdělání a snaha září ze sester, stejně jako radost ze života, pozitivní přístup a láska. Všechno uklizené, květiny a keře příjemně sladěné do pestré a potěšující hry barev. Bohužel jsme museli čekat na předsedu Mahanga, který se měl dostavit a nedostavil na domluvenou dobu. Jak typické. Ale nakonec jsme přeci jen vyrazili.

Nejdříve jsme jeli do školícího a konferenčního střediska řádu, které je zasazeno na venkově daleko od civilizace. Kolem políčka, klid a mír. Shluk budov vytvářel čtverec, uprostřed kterého byl prostorný dvůr s okrasnými keři a stromy, květinovými záhony a sytě zelenou trávou. Vše mi to připomínalo dobře udržované venkovské sídlo někde na jihu Evropy. Jsme ještě v Africe nebo ne? Tak jsme se ptali. A opět, vše vzorně uklizeno, přišla krátka svačinka, letmá prohlídka okolí (školící budovy, kostel atd.) a odjezd na další místo - střední školu James Usangu Secondary School. Škola opět uprostřed ničeho, velmi daleko od nejbližší asfaltovky, ale hned po příjezdu jsme poznali, že to není jen další standardizovaná škola státního typu.

Foto: centrální budova ve školícím středisku sester; společná fotografie dívek, ředitelky a hostů

Školu spravuje řád sester, které zde učí a starají se o dívky. Jsou tu totiž jenom dívky. Letos v lednu školu otevřely a v prvním ročníku mají 64 dívek. Všechno ještě září novotou a navíc se stále staví nové budovy. Kolem čisto, skla v oknech vyleštěná (státní školy často ani skla nemají), veranda s průčelím před třídami působí velmi moderně a v okolní buši trochu neobvykle. Učitelů je dostatek, všichni mluví dobrou angličtinou a mají úsměv na tváři. Kromě obvyklých předmětů se učí navíc i vaření a šití, což děvčata určitě využijí. Bydlí se v ubytovnách v areálu školy, 20 dívek na jeden pokoj. Všude čisto, pečlivě uklizeno, nad každou postelí visí moskytiéra. Vše na nás činí veliký dojem.

Jdeme do kanceláře ředitelky, kde se zapíšeme do knihy hostů a debatujeme. Školné na této střední škole stojí ročně 550 000 TSh plus uniformy a další drobnější výdaje. No levné to není, ale kvalita výuky je vysoká. Jdeme do tříd a oslovujeme žákyně. Ty jsou veselé, mluví dobře anglicky, září z nich spokojenost a entuziasmus. Představujeme se a ptáme se, či mají otázky. Neví a tak jim dávame čas, ať se rozmyslí a napíšou případné otázky na papír. Prohlídka pokračuje.

Hned vedle školy stojí malá klinika. Nemá doktora, protože ten je drahý. Museli by si ho zaplatiti samy, protože vláda platí jen doktorům ve státních nemocnicích a klinikách. Sestry přijímají jen na co stačí, jinak posílají lidi do nejbližší nemocnice (která je pěkně daleko). Klinika má dobře zásobenou lékárnu. Nejčastěji se léčí malárie, zápal plic, červi a tasemnice. Sestry mají k dispozici i několik lůžek pro těžší případy, když jsme tam byli my, tak byla přítomna jen jedna pacientka, kterou uštkl had. Dali jí nějakou medicínu a ležela na kapačkách, než se zmátoží. V případě nutnosti musí sestry pomoci odrodit, ale jak nám ukázali, porodní lůžko chybí, tak používají normální léhatko.

Dalším cílem prohlídky je ubytovna jeptišek, vedle které roste několikapatrová budova, která bude sloužit jako středisko pro starší sestry na odpočinku. Vidět vícepatrový dům mimo velká města je absolutně podivuhodné a tak jsme opět ohromeni. To už ale na nás čeká oběd s takovou spoustou jídla, že těžce dýcháme po jeho skončení. Nežijou si špatně ty sestry. Ale ony si to zaslouží, za svou píli jsou odměněny. Po hodech čeká práce a představená kláštera nám ukazuje plán budovy, který by si představovaly v Mahangu. My bychom chtěli plán trochu upravit a navíc potřebujeme znát přibližné náklady a tak si domlouváme schůzku s architektem na pátek. Ten nám řekne víc. Mám ale obavy, že bude drahé, hodně drahé. Sestry navíc používají kontraktorskou firmu, která pro ně staví, to už nebude jako stavit školku s místní levnou pracovní silou a s handrkovaním se o cenu materiálu. Přijdou zkušení profesionálové a ti budou chtít dobře zaplatit. Kbyby se nám ovšem podařilo ubytovnu postavit, vlezla by se tam i jedna místnost pro hosty - dobrovolníky, kteří by měli větší komfort než u dědy. Doufáme totiž, že se najdou lidi, kteří budou ochotni věnovat pár měsíců na pomoc v Mahangu, učit, pracovat se sirotky, vdovami a sociálně slabými rodinami.

Foto: ubytovna studentek; osmý největší meteorit světa

To jsou ale všechno plány a my si o nich nejdříve musíme promluvit s vrchní sestrou a architektem. Vyrážíme zpět ke škole, ke už děvčata připravili na papír několik otázek, na které jsme zodpověděli, jak se nejlíp dalo. Mimo jiné se také holky tázali, jestli můžou najít v naší zemi penfrienda (kamaráda/kamarádku na dopisovaní). Řekli jsme, že se pokusíme a ať nám napíšou jména těch, kdo si chtějí dopisovat. Chtěli všechny, tak je máme všechny. Kdyby jste si tedy chtěli někdo dopisovat s holkou z Tanzánie ve věku 15-16 let, dejte nám vědět na náš email bezmamy@seznam.cz. Samozřejmě musíte umět trošku anglicky, holky taky nejsou všechny géniusové v angličtině, tak se nemusíte bát. Každopádně je to dobrá příležitost si pocvičit angličtinu a dozvědět se více o životě v úplně jiné zemi světa.

Holky nás nechtěly pustit a zpívali jsme a pak se chtěly fotit, ale my už spěchali domů. Sestry nás ještě zavezly k nedalekému meteoritu, který je osmý nejtěžší na světě, váží 12 tun a je z 90ti procent železný. Od šutru už jsme si to valili domů a kochali se okolní nádhernou scenérií....
Po cestě nám sestry vyprávěly, že v regionu Mbozi jsou lidé, kteří vraždí ostatní. Proč? Pro kůži. Pro lidskou kůži konkrétně. Ta se pak prodává do do okolních zemí(Malawi, Zambie, Kongo), kde se používá při šamanských obřadech. Cena takové kůže je několik tisíc dolarů. Prý už hodně pachatelů pochytali, ale ne všechny. Lidi se proto bojí a nedůvěřují si mezi sebou. Sestry ještě žertovaly, že není vhodné si kupovat na trhu kožené boty, radši plastové. Celý příběh nahání hrůzu a já vím, že je to pravda. Četl jsem asi před půl rokem na stránkách BBC o tomto problému. Pochytali tehdy v Tanzánii většinu zabijáků, kteří se obchodem s lidskými kůžemi živili. Nahání to mráz na zádech co? Tak tím pro dnešek skončíme.

16 - Sestřičky

Dnes navážu na poslední reportáž a začnu "kauzou Solární systém". Jak již Ondra psal v minulé reportáži, namísto majitele firmy přijel do Mahanga jeho mladičký zaměstnanec a snažil se přijít na kloub tomu, proč solární systém nefunguje. Protože už nám, po několika týdnech slibů a planých řečí, docházela trpělivost Ondra mu za pomocí jednoho známého Tanzaňana pořádně vyprášili kožich, jak se říká. Nicméně solar opět nefungoval, takže jsme se ihned po návratu z Mahanga rozešli za majitelem firmy s jasným požadavkem vrácení všech peněz. Asi po půl hodině handrkování jsme z něj dostali písemný slib, že do týdne budeme mít všechny peníze nazpět. Dnes je sobota a už jsme obdrželi 180 tisíc. Zbytek přislíbil vrátit v pondělí, kdy si s náma pojede (ovšem za předpokladu, že zbytek peněz doplatí) do Mahanga odmontovat solární panel a veškeré příslušenství. Druhý solární panel nám zůstává, poněvadž jsme ho kupovali sami a o 20 tisíc levněji. Ve středu jedeme do Mahanga s druhým novým solárním panelem, solární baterií a převaděčem a budeme celý systém montovat my sami. Prošli jsme totiž několik obchodů, kde jsme se dozvěděli po troškách spoustu věcí a teď si říkáme solární experti :))). Doufáme jen, že v pondělí zbylou částku za původní systém obdržíme a jsme zvědaví, jestli do Mahanga pojede sám majitel, protože dnes vyjádřil větší obavy jak z pracovníků kliniky, tak obyvatel Mahanga. Asi mu jeho asistent podrobně popsal, jak se minulý týden cítil.


Kromě různých překážek nás potkávají i jiné nemilé příhody, například krádež. Krádež? Ano krádež. Byli jsme okradeni. Ne zas tak zvláštní, kdyby to nebylo v Mahangu, v domě starého Simwabwy. Někdo sebral z naší peněženky 100 000,- TSh, zbytek nechal být. My si toho všimli, až když jsme byli ve městě. V Mahangu se nám nikdy nic nestalo a cítíme se tam jako doma, tak jsme tápali. O týden později, při zdravotním dnu, někdo Deboře ukradl 40 000,- TSh. Někdo, kdo byl rychlý a opět jen část peněz. Když nám to Debora řekla, hned jsme si uvědomili, že to musí být ten samý zloděj. A někdo z úzkého okruhu lidí kolem nás. Ale kdo? To je otázka. Svolali jsme tedy všechny a řekli jim o tom. Všichni se divili. Někteří byli šokování. Ale je šok opravdový nebo hraný. To nelze poznat. Kdo to může být? Nevíme. Může to být kdokoliv a tak jsme teď opatrní a peníze nosím s sebou i do koupelny. Už je ani nenecháváme v zamčeném pokoji. Nicméně nechceme odsuzovat všechny kvůli jednomu parchantovi a tak se ke všem chováme jako předtím. Ale ve skrytu duše nevěříme nikomu. Jedna z matek, která se o nás stará, navrhovala zajít k šamanovi, ale to jsme zamítli. Kdoví, co by jim napovídal. Někoho nařkne, jen aby mu zaplatili a co pak ta osoba? Je to jako detektivka, přemýšleli jsme, kdo to asi byl, ale hodili jsme to za hlavu. Za každý špatný skutek přijde odplata, jedno v jaké podobě, ale přijde. My už se o to nemusíme starat. Jen nás to stálo peníze a co hůř - poničilo naši důvěru.

Foto: nakládka lavic a stolu pro naši školu; pohled z vodojemu na rýžová políčka Mahanga

Určitě jste zvědaví, jak pokračuje stavba školky. Spolu s blížícím se termínem dokončení, začíná vzrůstat počet zedníků. Tentokrát se jich kolem školky hemžilo jako mravenečků a stejně pilně i pracovali. Ve čtvrtek jsme se zapojili i my. Bylo totiž zapotřebí nanosit velkou spoustu hlíny a vyvořit tak podklad pro vybetonování podlahy v druhé třídě. Odpoledne se začali scházet vesničani s kýblíkama, reagujíc tak na prosbu vyhlášenou místním rozhlasem. My sami jsme rozhlas taky slyšeli a mě teď mrzí, že jsme si ho nevyfotili. Procházali jsme se ve středu večer po vesnici a proti nám najednou šel podivínský starší pán, který si vykládal sám pro sebe. Spekulovali jsme jesti to je blázen, nebo jestli se napil víc než snesl. Až když prošel kolem nás a začal bouchat klackem do prázdného plastového kanistru, tak nám Tomas vysvětlil, že je to místní rohlas.... A velmi funkční, protože vesničanů se sešlo spousta. Od starých babiček a dědečků, přes mladé silné chlapy až po mladé matky, které nejenže si nechali nakládat plné kýble hlínou a jak jinak než na hlavě je nosily do třídy, ale ještě k tomu měly na zádech svoje děti. A téměř neodpočívaly. Práce to byla nelehká, ale příjemně unavná. Ondra chtěl vytvořit řetěz, aby se všechno trošku urychlilo, ale nepochodil. Místní vůbec nechápali co se po nich chce, tak jsme to vzdali a nakonec to zvládli i tak. Minulý týden jsme přivezli lavice a dveře, takže teď už jen zbývá třídu vymalovat, budovu natřít zvenku a ve středu přijede jeden mladý nadějný malíř, který zkrášlí třídu zevnitř a na budovu napíše název školky. Další věc je voda. Mahangem prochází potrubí, na které jsme se napojili a přivedli tak říční vodu, která jím teče, až ke škole. Děti se tak budou moct alespoň trošku osvěžit. Někdy z toho teče téměř blato, ale místní to přesto pijí. My někdy bojujeme, když se v té vodě koupeme. Při poslední návštěvě, vám řeknu, to bylo bahníčko, díky čemuž máme teď tak olezlé obličeje a vypadáme jako puberťáci. Anebo jsme tu tak duševně spokojení, že začínáme mládnout :)))))))).

Foto: pokládka potrubí; vodovod s korytem, který stojí před školou

Babu Simwabwa svolal v pátek všechny rodiče a opatrovníky žáčků, kteří budou do nové školy chodit. Celkový počet je 31 dětí ve věku od tří do šesti let. Z toho je 7 sirotků, kteří nebudou muset platit příspěvek na školné a budou jim uhrazeny školní uniformy. Školy pro děti předškolního věku jsou už v dnešní Tanzánii standardem ve městech, kde je jich spousta a i když my bychom je asi nazývali školky, školky v našem podání to nejsou. Děti se tu totiž učí, nehrají. Čtení, psaní, počítání, svahilština, angličtina, to je to, co se nejvíce učí. Rozdíl mezi dětmi navštěvujícími takovou školu a těmi, které zůstávají doma, je obrovský a náskok je pak obzvlášť patrný při vstupu na základní školu.


Příspěvek školného bylo jedna z témat k prodiskutování. Bohužel jak Babu Simwabwa říká, je velice těžké vysvětlit některým vesničanům, že vzdělaní je pro jejich děti důležité a taktéž říká, že jsou zvyklí brát, ale neumí dávat. Takže zpráva, že děti v první školní den dostanou zdarma sešity, tužky a že pro ně taky uvaříme oběd se setkala s obrovským ohlasem. Výše školného, nebo-li školné vůbec, se některým už nepozdávala a chtěli přispět 200 Tsh, což nás opravdu rozesmálo. Je totiž samozřejmě zapotřebí, aby děti někdo učil a měl tomu potřebné učební pomůcky. To je jediná věc, která je zapotřebí financovat. Pro nás je důležité, aby škola byla finančně soběstačná a my ji nemuseli podporovat. Nakonec jsme se dohodli na 1000 Tsh měsíčně s tím, že kdo nebude moct přispět celou částku, musí zaplatit polovinu a druhou půlku může učiteli dát "v naturáliích". Ty budou představovat cokoliv vesničané vypěstují, zpravidla rýže, kukuřice, fazole.... Věříme, že v průběhu pár let lidé pochopí důležitost vzdělávání od útlého věku, uvědomí si pokroky malých studentů a nenechají své děti potulovat se po okolí a válet se v prachu.


Protože sirotků je v Mahangu téměř stovka, chtěli bychom pomoci co nejvíce jim. Ovšem pořád jsme si nevěděli rady s tím, jak a kdo se postará o případné poskytnuté finanční prostředky. Je nutné, aby někdo celou činnost evidoval, permanentně dozoroval (my tu nemůžeme zůstat celý rok), s penězi nakládal svědomitě, a abychom se na něj mohli spolehnout nejen my, ale z druhé strany i sirotci. Odpovědí se nám stala návštěva sester římské církve katolické z Mbeyi, které na naléhání Simwabwy přijely, aby s námi prodiskutovaly naše představy. Sestra představená (mama Mkuu) je vitální a okouzlující žena, která umí výborně anglicky, má velmi dobré organizační schopnosti a autoritu a je velmi zaneprázdněna svými povinnostmi (jako zástupce Tanzánie pojede v květnu na celosvětové setkání sestřiček do Říma). Sestřičky mají několik mnoho misií v regionu a my bychom chtěli, aby přijely do Mahanga, staraly se o sirotky a pracovaly s neúplnými rodinami a ženami. Biskup už vyjádřil svůj souhlas s vysláním sester, ony sami taktéž souhlasí, ale potřebují dům, kde budou bydlet. Sestry by zůstaly v Mahangu čtyři, učily ve školce caparty, učily ženy vyšívat a šít (na šicích strojích, které chceme do budoucna pořídit), vyrábět mýdlo, pěstovat rozmanité druhý zeleniny, učit ženy nezávislosti a sebeúctě, starat se o sirotky, vést jejich evidenci, zajistit jejich vzdělání, výživu, zdravotní péče a další aktivity. Sestry mají bohaté zkušenosti z ostatních projektů, na kterých pracují, mají organizaci, která funguje a co je nejdůležitější pro nás: jsou poctivé a důvěryhodné. To znamená, že peníze, které bychom jim poslali, by byly použity přesně pro účel, pro který byly určeny. Sestry si finance nenechají pro sebe, navíc je nemusíme platit. Jsou placeny církví. Vedou účetnictví a jsou vzdělané. Konečně někdo, komu se dají svěřit peníze, zatímco my budeme v Evropě.

Foto: matka s dítětem pomáhá nosit hlínu; sestřičky, my a Simwabwa

Takže teď už jenom potřebujeme postavit dům pro sestřičky, aby přijeli. To bude náš úkol na další rok. V úterý jedeme do Mbeyi, kde nám ukážou plány různých domků, které už stavili a my se rozhodneme, který z nich by nejvíc vyhovoval našim a jejich potřebám a našim peněžním prostředkům. Uvidíme, co se dozvíme. Stavit se může začít, jakmile budou peníze, krok po kroku. Jestliže pošleme nějaké prostředky na bankovní účet řádu, sestry dohlédnou na stavbu, povedou účetnictví a budou nás informovat o průběhu (dokonce mají i email). Po jednání nás vzaly sestry na prohlídku jejich pole, které mají za vesnicí sousedící s Mahangem. Po cestě auto zapadlo do bláta, tak jsme vystoupili a šli asi půl hodiny pěšky, než nás řidič dojel. Museli ho vytlačit. Pozemky s poli zabírají obrovskou plochu v porovnání s políčky vesničanů. Protože tento rok je hodně děště, cesta od ubytovny na pole zmizela pod vodou a my většinu času kráčeli boříc se do bláta nebo brodíc se kalužemi a potoky a bahnem. Rýže všude kolem. Hektary rýže a to ještě nebyla obděláno ani polovina pozemků. Sestry minulý rok místo opustily, protože bylo sucho a nic se neurodilo. Vloni tu lidé opravdu hladověli. Počasí - to je na čem závisí farmáři. Letos ale prší hodně a sestry se chtějí vrátit. Okolí ubytoven je osazené stromy a keři, zatímco okolí je pláň bez dřevin, protože ty pastevecké kmeny zde žijící, vysekaly. Než jsme obešli všechno, uběhlo hodně času a my byli unavení, ale sestry byly připraveny na vše. Malý piknik nás mile překvapil. Domácí chleba, který sestry pekly, avokáda, pitivo, dokonce ubrus. Civilizace v divočině.

Foto: zapadlý jeep (musel být vytlačen); sestry se brodí k rýžovým polím

Minulý týden, při lékařském dni uspořádaném Deborou z Kanady se nám ona sama vyděšeně svěřila, že viděla škorpiona. Ona Debora většinou hodně přehání, tak Ondra to bral s rezervou. Já naoko taky, ale jsem stará poseroutka, tak jsem sondovala na všechny strany, jestli tady opravdu škorpioni jsou. A ejhle, je jich tu spousta. Naštěstí ale ne jedovatých. Nicméně bodnutí je prý velmi bolestivé a my se o tom mohli velice rychle přesvědčit. Adéla, která je jednou ze sponzorovaných studentek střední školy (viz. předchozí reportáže) bydlí u babu Simwabwy a večer když seděla opřená o zeď se do ní jeden z těch škorpionků zahryznul. Chudinka držela se zuby nehty a sykala bolestí hodinu, ne-li víc a dnes mám pocit, že ani nešla do školy. Takže já jsem se dnes vůbec nevyspala, čekajíc že některý z těch tvorečků mi vleze pod moskytiéru a já si to budu moct zkusit na vlastní kůži. Unava je stejně vždycky silnější, takže jsem zadřímla, dokud mě neprobudil Ondra honící komára pod jeho moskytiérou. Když se rozhodl posvítit si na něj, zjistil, že na "střeše" svojí ochranné sítě má právě onoho škorpiona. Pak se mě snažil uklidnit tím, že si není jistý jestli to byl on ..... a že asi ne...... a já ač jsem věděla, že lže (a dnes to přiznal), tak mě to stejně trošku uklidnilo. Jsem jen ráda, že jsem to nevěděla od začátku našich pobytů.

15 - Závod kol

Hektický týden je za námi. Příprava závodu kol nás stála mnoho času, bylo třeba nakoupit ceny, připravit a vytisknout certifikáty pro vítěze, rozdistribuovat účtenky pro účastníky a jiné záležitosti kolem. Kromě toho jsme se rozhodli v den závodu připravit jídlo pro 70 sirotků od malých prcků, kteří už jsou schopni jíst sami až po dvanáctileté žáky základní školy. Takže bylo třeba zajistit zásoby. Nechaly se zabít dvě kozy, nakoupit 4 kbelíky rýže, fazole, cibule, olej na smažení...

Zalarmovaly se ženy v okolí, které měly za úkol tu kopu surovin zpracovat do formy
jídla.Deborah, která se už vrátila z Kanady, kde pořádala sbírku (Deborah je moje známá z mého prvního pobytu v Tanzánii a nynější vedoucí sirotčince v Iwambi), se rozhodla (jako kdyby toho nebylo o víkendu dost), že bude pořádat zdravotní den v Mahangu a to v neděli. Protože závod kol připadl na sobotu, neviděli jsme v tom žádný problém a souhlasili. Alespoň bude rušný víkend. Já s Terčou a Thomasem (jeden ze sirotků z Iwambi) jsme přijeli do Mahanga už ve čtvrtek, Deborah přijela v pátek s celou skupinou lidí, kteří jí měli pomáhat při zdravotním dnu (o tom se zmíním později).

Všichni jsme se nacpali do domu dědy Simwabwy, který pro nás vyklidil všechny místnosti, aby se tam umístily postele. Ale teď už pojďme přímo k sobotě, tj. závodu kol. Nebudeme se zdržovat podrobnostmi. Začátek byl určen předem a dlouho předtím avizován na plakátech. Mělo to být v deset ráno, samozřejmě to se nestalo, jsme v Africe. Charles přijel na motorce, ale ta se mu pokazila, tak ji dovlekl do Mswiswi, kde závod začínal, aby mu ji opravili. Mně zase došly baterie na foťáku a tak jsem byl na pochybách, že vůbec obrazem zaznamenáme závod. Protože ale měl přijet náš hostitel Chris, zavolali jsme mu, ať vezme Terčin foťák a taky jsme používali Debořin. Terča a Deborah se rozhodly zůčastnit rovněž, ne ani tak pro vítězství, spíše pro podporu. Byla vyhlášen cena pro nejlepší ženu, ale (jak se dalo čekat) jediné ženy byly dvě bílé holky. Chris slíbil účast taky, takže chtě nechtě - a spíše nechtě - se musel rovněž zapojit. Chudák jeho přítelkyně Rose doma trpěla s tyfusem (a stále trpí).

Celkem bylo 19 závodníků. Borci byli nažhavení, někteří už týden trénovali každé ráno trasu závodu. Jiní zase přišli na závod na poslední chvíli a ještě si dofoukávali kola. Kolem se mačkali přihlížející, které jsme museli neustále tlačit z dráhy. Já jsem naběhl do auta, které řídil Chrisův kamarád Michael a vyrazili jsme těsně před závodícími. Po hrbolaté a kamenité cestě jsme nemohli jet příliš rychle a tak nás občas závodníci téměř doháněli. Za pár kilometrů ale ztratili sílu a my jsme byli daleko před nimi. Nicméně, když jsme dorazili do cíle, než jsem stačil vysednout, už byli první tři za pomyslnou páskou. V tom chaosu na startu jsme i zapomněli zavolat do cíle, že se začíná, takže se neměřil ani čas a lidi v cíli byli vyjevení, když začali závodníci přijíždět. Podle mě byl nejrychlejší čas kratší než minule, tzn. pod 15 minut. Chris, Deborah a Terča dojeli poslední všichni pospolu. Deborah celou cestu kňučela, jak už nemůže a že umírá, tak na ni solidárně čekali.

Foto: část účastníků závodu (víc se na objektiv nevlezlo); naši tři bojovníci (na posledních místech)

Pak přišlo vyhlášení vítězů. Nejrychlejší mladík přijel na závod ze 40 km vzdálené vesničky poblíž Mbeyi, závodil na půjčeném kole a .... odjel na vlastním. Hlavní cenou bylo totiž nové horské kolo, které jsem věnoval já s malým přispěním Chrise. Druhá cena bylo nářadí na kola a náhradní součástky v hodnotě 30 000 TSh. Třetí cena 10 000 TSh v hotovosti. A samozřejmě každý dostal certifikát. Jestli si někteří pamatujete, minulý závod vyhrál mladík z kmene Sukuma, který závodil v ponožkách. Tento rok se spekulovalo, že vyhraje zas, protože všichni věřili, že používá kouzla. Jak jsme se ale dozvěděli, maník teď žije na druhém konci země. Nicméně závodil jeho mladší bratr, taky v ponožkách, ale skončil daleko vzadu. Kouzla asi selhaly :-))).

Foto: vítězové - první (vlevo) a druhý (vpravo)

Několik hodin po závodě se v nedokončených třídách naší školy rozdávalo jídlo pro sirotky. Protože se spustil déšť, respektive průtrž mračen s bouřkou, museli jsme čekat, než přinesou jídlo. A tak se zpívalo. A taky se tančilo. Mračna se lila z oblohy a déšť neustával. Děti už začínaly bát unavené. Dospělí se je snažili zabavit hrami a zpěvem, ale už to trvalo moc dlouho, tak někteří usínali. Bylo nám jich líto, ale v tom lijáku se nedalo nic dělat. Ale všechno jednou končí a i nepohoda skončila, jídlo dorazilo a my jsme museli korigovat zástup dětí (kterých bylo víc než 70), aby se netlačily, aby se nejdříve umyly. Měli strach, že se na každého nedostane. Dostalo se. A ještě jsme jim pak s Terčou rozdali keksy a banány, ať si řádně zaplní bříška, protože se nám zdálo, že jim toho masa moc do jídla nedali.

Foto: ženy vaří jídlo pro sirotky; děti čekající, až na ně přijde řada

V neděli od osmi rána se konal zdravotní den. Ten jsme taky uspořádali v prostorách nedokončených tříd naší školy. Jedna třída, jeden doktor. Zájemci se zapsali u asistentek, pak pokročili do třídy, kde lékař zjistil, co je trápí a pokud mohl, předepsal medicínu. Léky si pak při odchodu vyzvedli lidé u dalšího stolu, kde je zaučení asistenti zpravili o jejich správném užívání. Děti trpěly nejčastěji malárií, dospělí měli zase často astma. Všechny léky se samozřejmě vydávaly zdarma. Zdravotní den pořádala Debora, které jsme přispěli 250 000 TSh na náklady, které celkově činí 500 až 600 tis. TSh podle počtu vydaných léků. Samozřejmě některé problémy nemohou být vyřešeny na místě, vyžadují delší léčení a pořádnou prohlídku, ale v případě malárie, chřipky apod. je zdravotní den určitě přínosem. Lidí přišlo hodně, na některé se nedostalo (odbavili přes 300 pacientů), ale Debora slíbila, že bude přijíždět každé 2 měsíce.

Foto: vesničané čekající na vyšetření při zdravotním dnu; doktor x pacient

Možná si myslíte, že nám to tu všechno krásně jde a klape a daří, ale ne vždy je to tak. I my se setkáváme s problémy. A není jich málo. Někdy je třeba silné vůle, aby se na to všechno člověk nevykašlal. Jednou jsme se ale dali na boj, tak musíme bojovat. Navzdory všemu. Jedním příkladem může být solární panel, který jsme nechali instalovat na kliniku. Způsobuje neustále problémy, nefunguje jako má, naposledy se stalo, že nefungovala elektřina vůbec. Šli jsme za majitelem firmy, která to instalovala. Slíbil, že přijede na druhý den. Nepřijel. Volal jsem mu nesčetněkrát, aby mně později zavolal, že byl u lékaře a mobil nechal doma. Ale že přijede zítra. Tak mu volám ráno, jestli už je na cestě, jak slíbil a že ještě nevyjel, ale že už jde na bus. O půl dne později (v sobotu mezi závodem a jídlem pro sirotky) dorazil jeden z mladičkých techniků z jeho firmy. Na dotaz, kde má šéfa, odpověděl, že je nemocný. Na kole jsme tedy jeli aspoň s ním na kliniku, kde rozmontoval převaděč, hrabal se v tom a ve vedení a my jsme mu celou dobu spílali. Kvůli nefukčnímu systému, kvůli šéfovi a všemu. Nakonec to rozjel, ale podle zpráv od doktora na klinice to jelo jen hodinu, takže dnes vyrážíme za tím podvodníkem a dáme jim poslední šanci. Chceme od nich konečné řešení. Buď to pojede pořádně, nebo chceme zpět peníze.

_______________________________________________________________________________
Pozn: dnes jsme před internetem šli k solárovi a vymáčkly z něj písemný slib, že vrátí všechny peníze, které účtoval a odveze si všechno zpět (až na 1 panel, který jsme kupovali sami). Jednání bylo dlouhé, my neústupní, hrozili jsme policií a žalobami, šéf se potil a škemral, tak snad se to podaří. Byli jsme i ve městě, kde sme zjistili od prodejců solárních panelů všechno, co jsme kdy potřebovali vědět, takže jsme teď mnohem chytří. Příští týden kupujeme nový panel, baterii a kontrolor nabíjení a budeme instalovat znova.

14 - Třída plná barev

Jsme zpět v Mbeyi. Svítíme, ba přímo záříme a navíc voníme :)).


Termín odjezdu nám šlape pomalu na paty a my v žádném případě neodjedeme od rozdělané práce,takže tři dny v Mahangu byly tentokrát pracovně vyplněny víc než jindy. V úterý ráno jsme se vypravili do městečka Igurusi, nedaleko Mahanga, abychom nakoupili potřebný materiál pro dokončení dalších tříd a kanceláře. Zatímco místní chlapi pomáhali najatému řidiči ručně nanosit na náklaďák sto pytlů cementu, my jsme stáli opodál a pro jistotu počítali, aby se náhodou v tom horku nějaký ten pytel "nevypařil"... Pak jsme všichni naskočili na auto, které bylo v neobvykle
dobrém stavu a pohodlně jsme se dostali zpět do Mahanga. Mezi tím, než pomocníci auto vyložili jsme se dohadovali o ceně za dopravu, která ač jsme předem domluvili, řidič popřel a dožadoval se o 10 tisíc TSH více. Napětí rostlo na obou stranách. Řidič nazlobený na nás, že ho chceme ošidit, my nazlobení na něj, protože tohle se tu stává naprosto běžně. Nejprve vám řeknou cenu a až přijde na věc, tak chtějí víc. Nakonec se ukázalo, že chyba byla v Thomasovi (jednomu z kluků ze sirotčince z Iwambi, kterého jsme vzali s sebou), který udělal malou chybičku při překladu z
angličtiny do swahilštiny a to nás stálo o něco málo navíc. Jsme ale rádi, že Thomase máme. Často nám pomáhá jak překládat, tak zařizovat různé věci a navíc je to kluk veselý, takže se nasmějeme, obzvláště když začne mluvit česky. Pochytává od nás sem tam nějaká slovíčka, ptá se na jejich význam a později přesně ví kdy je použít. Spojeno s legrační výslovností nám jeho čeština ve většině případů způsobuje záchvat smíchu. Nejoblíbenějšími výrazy jsou "špina, ja se počůrám, pleteš páté přes deváté, dobré jak sviňa, stojí to za prd".






Foto: dělník při nošení cementu; Thomas při tvorbě svého díla

Thomas taky přispěl jedním obrázkem na výzdobu třídy, do které jsme se pustili hned ve středu brzo ráno a strávili v ní celý den. Z konečného výsledku jsme i my sami měli velice dobrý pocit a pořád dokola a dokola jsme se na své dílo dívali. 74 letý babu (swahilsky děda) Simwabwa se přišel podívat k večeru a samým nadšením začal poskakovat a zpívat písničku ze školních lavic, kterou se žáčci učí anglickou abecedu. Očička mu zářily a nešetřil slovní chválou, doprovázenou jeho typickým gestem - velmi, ale velmi silným bouchnutím pěstí do našich ramen. Celý den
přicházeli vesničané, aby se podívali, co to tam ti mzungu (běloši) provádějí. Jak se novina nesla, chodilo jich pořád víc.






Foto: naše práce, číslice a abeceda


První večer přišla na návštěvu jedna stará vdova bydlící nedaleko, aby nás poprosila o peníze pro jejího staršího syna Charlese, který už tři dny nebyl ve škole, z důvodu neuhrazeného školného. Učitelé jej vyhrali ze třídy, že prý dokud nezaplatí, co dluží, nesmí přijít. Jeho matka proto s pláčem přišla za námi. Předchozí leta jí peníze na školné zajistila práce na poli a následná úroda. Otec zemřel před lety a stará matka nemá dostatek sil pro těžkou práci na poli. Letos jim pole zaplavila voda, takže nemá prostředky na doplacení školného. Hned další den brzo ráno, ještě
než jsme šli malovat do školky, jsme je šli navštívit, abychom viděli jak žijí. Jejich dům, lépe řečeno domeček, by se mohl zdát milým a krásným, pokud by ho člověk viděl v pohádce v televizi, ale pro žití to bylo místo opravdu chudobné. Jedna místnost o velikosti zhruba 4x7 metrů, postavená z bambusových tyčí oplácaných bahnem a zastřešená suchým rákosem byla jak ložnicí, tak místem kde jedli, nebo si Charles mohl psát domácí úkoly ... Rozhodli jsme se tedy pomoci a druhý den brzy ráno jsme jeli dlužné školné uhradit a zároveň se přeptat, jak si Charles ve škole vede. Celková částka byla 40.000 Tsh, zbytek už matka splatila.




Foto: Charles Kiloya, za kterého jsme doplatili dlužné školné; krmení dítěte v Mahangu (doprovázené strašlivým dětským nářkem, protože se prcek tou kašičkou dusil a jen pud sebezáchovy jej nutil polykat. Matka jej položila do záklonu a prstem do něj kaši hrnula)


Z pracovních novinek je tohle všechno. Většinu času jsme strávili malovaním třídy, což byla práce titěrná, ale vyplatila se. Odměnou za naši práci nám dvakrát denně byla jídla od žen, které se o nás tak pečlivě starají. Sami jí většinou ugali s fazolemi, což je hutné vařené těsto z kukuřičné mouky a vody. Chtějí se nám ovšem co nejvíce zavděčit, tak vaří jídla, které by si sami pro sebe dělali jen velmi zřídka. A tak na stole najdeme pravidelně rýži, vařené fazole, občas avokado, vařenou papaju s rajčaty - o to se div nepřetahujeme, dále pak naše oblíbené dušené dýňové listy,
vařené sladké brambory, skvělé placky čapáty a všechno to končí dobroučkým čajem s cukrem a čerstvě sesbíranými limetkami. Řeknu vám, že ani v Mbeyi nejíme tak, jako jíme v Mahangu. Skromně, ale vydatně a dobře. Naše dieta sestává zpravidla z rýže, fazolí a někdy i jiné zeleniny. Jsme nenároční, maso nejíme, alkohol nepijeme, večer nikam nechodíme. Vůbec se tu pije daleko míň než v Evropě. Když jsme v Mbeyi, odměňujeme se ovocem, nejčastěji banány (kterých je tu víc než 10 druhů) a avokády (taky několik druhů). Když se najdou ananasy za dobrou cenu, i ty. Ondra má rád i papáye, já je moc nemusím, tak si je kupujeme jen občas.


Večery v Mahangu jsou docela dlouhé. Tma je už v 7 hodin, takže kolem 6 si dáme koupel, jak jinak než ve vodě hnědé barvy a povídáme si o tom co se udělalo a co je ještě třeba zařídit. Když jsou s náma kluci, Thomas a David, hrajeme karty. Moc dlouho se sedět nedá, protože komáři, ty píchající bestie, se na nás snáší jako muchy na výkal. V Mahangu je jich nesčetně a štípancům se neubráníme obzvláště když jdeme na záchod, protože tam, chtě nechtě, kalhoty dolů jít musí :). Obzvláště já jim chutnám a tak mám nohy, jako bych měla neštovice. Do postele jdeme vetšinou
kolem půl desáté a jediné co si přejeme, aby se nám pod ochrannou síť nedostal komár a nezpůsobil nám tak bezesnou noc. Když všechno utichne, můžete slyšet doslova komáří koncert.



Zpět do Mbeyi jezdíme jak jinak než v dala dala, které vyráží z vesničky Mswiswi vzdálené od Mahanga 9km. Při příjezdu do Mahanga nás čeká obvykle kolotaxi, takže se vezeme. Nazpět domů pak vyrážíme do Mswiswi pěkně po svých a to brzo ráno, takže vzduch je krásně čerstvý, rýžové políčka a krajinu kolem ozařuje vycházející sluníčko dávající obloze překrásné barvy. My si tím uděláme výborné hodinové cvičení rychlou chůzí. Jen to vstávání je trošku bolest. I když jsme pak vždycky moc rádi, že jsme si přivstali a vidíme přírodu i vesnici se pomalu probouzet do nového dne,
vykopat se z postele za tmy je nelehké. Dnešní ráno jsme ovšem byli probraní raz dva. Ještě napůl spící jsme vyšli na dvůr abychom spáchali ranní hygienu. Já jsem si stihla akorát dát na kartáček pastu, ten pak strčit do pusy a v tom to začalo. Stála jsem přímo v mravenčí nejfrekventovanější několikaproudé silnici, která na onom místě nikdy nebyla. A nebyli to malí hodní mravenečci, byly to ty velké kousavé potvory, které zalezou pod nohavice a nezbývá pak nic jiného, než se honem vysléct donaha a pak centimetr po centimetru projít každý kousek oděvu, který si na sebe zpět
dáváte. I tak se pak ještě najde nějaký ten bídák, který se zuby nohy držel někde v kalhotech, aby vás mohl vzápětí co se oblečete, hryznout a nejlépe do podpaží, či mezi nohy. Mravenčí tanec si zkusili Ondra, stejně tak Thomas a tak jsme raději hodili batohy na ramena a vyšlápli směr Mswiswi....


Na závěr jen poznamenávám, že můžete k reportážím přidávat své komentáře. Pod každou reportáží napravo je odkaz Comment, na který když kliknete, vyskočí vám nové okno, kde můžete psát svoje komentáře a názory do okýnka. Pod tím zvolíte Other (když chcete zanechat své jméno - pole jsou dobrovolná) nebo Anonymous (nemusíte vyplňovat žádné údaje). Kliknutím na "Publish your comment" uložíte co jste napsali. Taky jsme to mohli napsat dřív, já vím, ale lépe pozdě než nikdy. Snad se dostanete přes tu angličtinu....

13 - První třída dokončena

Čas se nám pomalu krátí, zbývá už jen něco víc než měsíc a tak je namístě poreferovat, jak probíhají práce. První třída je hotová a nově natřená září do dálky. Zbývají už jen malé dodělávky plus ji trošku zkrášlit kresbami na zdi (do si vezmeme na starosti my dva). Zedníkovi jsme vysvětlili, že další třídy a kancelář chceme dodělat do našeho odjezdu, takže bude muset zrychlit tempo, přibrat lidi a opřít se do toho. Už je taky chudák dost unavený, protože dělal většinu prací sám, rodinu vidí jen v noci, ale odpočívat může potom.

Doufáme, že se jim podaří dokončit vše před koncem pobytu v Tanzánii, což znamená 7. až 10. dubna. Jsme rádi, že jsme udělali napřed jen jednu třídu a udělali si tak představu, kolik se čeho spotřebuje. Důvodem byly taky obavy z nedostatku financí, proto jsme byli opatrní. A zdá se, že se to vyplácí. Jak jsme zjistili, zbylo dostatek písku i štěrku minimálně na další dvě třídy. To znamená, že pro další kolo prací je nemusíme kupovat. Co musíme koupit, jsou cement, vápno a barvy, to jsou hlavní položky. V úterý jedeme vše koupit a přivézt ke škole. Nechali jsme si poslat zbytek peněz ze sbírky, dalších 65000,- Kč, což při převodu na tanzanijské šilinky dělalo tentokrát 3 646 500,- TSh. Trošku mě zklamal kurz, ale pohyby na světových trzích neovlivním. Zase jsme měli vynikající kurz minule.

Foto: první třída z vnějšku a náš kontraktor, kterého je taky z Mahanga

Z částky, kterou jsme obdrželi poprvé, ještě zbývá cca 800 000,- TSh. Většina peněz samozřejmě padla na stavbu školky. Oproti původnímu odhadu byly ale náklady naštěstí nižší. Další velkou položkou je nábytek - lavice do dvou tříd plus stůl a židle. Lavice jsou už hotové, jen se musí natřít lakem. Ještě objednáme dveře a okna. Chtěli jsme je nechat udělat u toho samého stoláře, který dělal i lavice, ale cena se nám nezdá, nevíme, zda si nenasazuje větší ceny, než je třeba, tak prověříme a porovnáme ceny u jiných stolářství, popřípadě ho přitlačíme, ať nám dá větší slevu. Abychom neplatili dvakrát za dopravu z Mbeyi, počkáme na dveře a okna a společně s lavicemi se to celé zaveze do Mahanga.

Další peníze se utratily za sponzoring studentů a solární systém pro kliniku. Podrobné vyúčtování samozřejmě bude následovat později. Vedeme si evidenci v Excelu, sbíráme doklady, kde se dá (někdy se to nedá :-))). Ještě se teď zmíním o panelu, protože ten je momentálně předmětem našeho tak trochu rozčarování. Personál kliniky si nám stěžoval, že elektřina jede, ale velmi krátce. První den jela celý den, druhý už jen půl hodiny, další to samé. Naposled, když jsme to měřili, vydržela dvě hodiny. Na námitku, že elektřina nemá jet každý den, jen v případě nutnosti, tzn. porodu, namítli, že se stává, že bývá porod či zákrok i každý večer či noc. Při takovém zatížení se ovšem baterie nestihne nabít, protože typ solárního panelu, který jsme koupili je na to příliš slabý. Což bylo obzvlášť nepohodlné, je, že ten den bylo pořádáno slavnostní setkání lidí z okolních vesnic za přítomnosti starostů, kde nám bylo vyjádřeno oficiální díky za instalování solárního systému. Všichni, včetně nás, měli proslovy, b ylo nám mnohokrát děkováno a bylo děkováno i občanům České republiky, které my skrze naše Občanské sdružení Bez mámy reprezentujeme. My jako zástupci sdružení zase děkujeme všem dárcům, pomocníkům a lidem, kteří nás podporují. Lidé na schůzi hovořili o zázraku a o tom, jak se zdráhali uvěřit, že právě v jejich klinice bude práce lehčí pro personál a zdravotní péče pohodlnější a přístupnější pro pacienty. Já jsem měl ovšem mysl zkaženou myšlenkami na solár, který nefunguje tak, jak by měl.

Foto: porodní lůžko na klinice; sestřička z kliniky

Po cestě domů do Mbeyi jsme se zastavili za technikama, kteří systém instalovali a stěžovali si. Proč nám neřekli, že systém pojede jen tak krátce každý den? A vůbec, předtím uváděli jiná čísla. Ale dozvěděli jsme se jen to, co jsme tušili. Pro zvýšení výkonu je třeba koupit alespoň ještě jeden panel, za předpokladu, že chtějí na klinice provádět zákroky každou noc. Já si osobně nemyslím, že je na ošetřovně tak rušno, ale když už tam solar je, tak ať funguje každý den a můžou se na něj spolehnout, jinak to nemá smysl. A tak v úterý s námi opět pojedou elektrikáři instalovat další panel. Podle nich by se tím zkrátila doba nabití baterie na 14 hodin (z původních 30 a více - což nám ovšem původně neřekli).

A tak to tu přežíváme, starosti, nestarosti. Poslední dobou jsme celkem zaneprázdnění, moc času na sebe nám nezbývá, ale obvykle se snažíme si vyhradit alespoň jeden den o víkendu, kdy relaxujeme. Spíme, čteme, chodíme cvičit Falun gong s mým bývalým učitelem jógy a zkrátka odpočíváme. JInak je každý den co dělat, zařizovat, zjišťovat, navštěvovat, dohlížet, prát, cestovat (obzvlášť únavné) a spoustu dalších aktivit. Co děláme, děláme rádi a jsme vděčni za každý den, ať již přinese dobré nebo horší.

Bonus foto: podivuhodní tvorové Afriky - vážka pojídající muchu a neznámý objekt strašidelných tvarů

12 - Matema beach

Matema je klidné a atraktivní městečko (ve skutečnosti malá vesnička) na severním břehu třetího největšího jezara v Africe. Jezero Nyasa nebo také jezero Malawi, jak se mu říká, se se svojí délkou 500 km táhne z Tanzánie podél pohoří Livingstone dolů na jih a tvoří hranici mezi Mozambikem a Malawi. Jezero Nyasa jako první běloch (mzungu) objevil britský průzkumník a cestovatel Livingstone.

Tohle je stručný popis místa, který se stal cílem naší "dovolené". Rozhodli jsme se na tři dny vypadnout a doslova se válet. Abychom nebyli sami, zaplatili jsme výlet i dvěma klukům. Thomasse a Deviho jsme v pondělí ráno vyzvedli ještě za tmy v sirotčinci a vydali se na cestu. Transport jsme zvolili místním dala dala, který nás po dvou hodinách vyklopil v městě Kyela, odkud je to ještě zhruba dvě hodinky na Matemu, ovšem ne už po silnici první třídy, ale po silnici třídy snad páte, která navíc byla v procesu oprav, takže bus nás vyklopil u první větší jámy a my následovali místní obyvatele mizející na úzké cestičce mezi křovinami. Po chvíli jsme se vynořili kousek za jámou, kde čekal náhradní transport - takový větší pick up s železnou konstrukcí na korbě, ale bez plachty. Když vidíte tento pick-up plný, lidi jsou namačkaní, že mezi nimi není milimetřík místa a na konstrukci visí ještě pár lidí z venku. I tak by se tam určitě ještě pár vlezlo. My jsme tak plní nebyli a i kdyby, hlavně že se jelo, protože jsme byli uprostřed ničeho. Ridiči jsou tu většinou hodně rázní, autům dávají pěkně zabrat, před většími hrby nebrzdí a auto jede často tak, že jen čekám kdy se převrátí. Přípomíná to jízdu na divokém kolotoči, jenže tam člověk alespoň má jistotu, že to kymácení, drnkání a naklánění tak má být, kdežto tady jeden nikdy neví. Nejlepší je stát uprostřed, to by v případě nehody člověk padal do měkkého.

Nicméně dorazili jsme do další menší vísky, kde stálo další auto nachystané zdolat příštích pár kilometrů až na Matemu. Za prvé chtěli nehorázné peníze a za druhé prodávali mléko a to je brzdilo u každé chaloupky, kterou potkali. Našli jsme si teda jiný transport za poloviční cenu. Řidič řekl, že se pojede, až se naskládá víc lidí. Sedli jsme si teda do stínu a víc než hodinu čekali v příšerném vedru, dokud jsme neuslyšeli volání, signalizující že se něco děje. Všechno tady plyne v neskutečném klidu a pohodě, nikdo nikam nespěchá, nikdo si s ničím moc neláme hlavu, takže jsme věděli že s odjezdem to tak žhavé nebude. Kluci naskočili na korbu, my s Ondrou jsme si sedli vedle řidiče. Auto vypadalo, že snad ani není pojízdné. No comment, viz obrázek. Na otázku, zda-li auto v tomto technickém stavu může jezdit i na silnicích první třídy, nám řidič odpověděl, že ano. Může tam jezdit jakékoliv pojízdné auto, ovšem musí mít pěkný "kabát". Takže stačí auto pěkně nastříkat, a to že vás do zad píchají trčící péra za sedaček, to že vidíte podlahou na zem, to že kapota je přivázaná provazem, aby nauletěla, tohle všechno už pak nikoho nezajímá. Rozjeli jsme se rychlostí asi 5 km za hodinu a po sto metrech zastavili s tím, že se bude čekat na nějakého známého, který má přivézt kanistry s benzínem. A tak se zase čekalo možná půl hodiny, než jsme se vydali na poslední úsek cesty. Každá změna rychlosti byla provázená podivnou ránou v autě a celou cestu to znělo, jako bychom za sebou táhly kus plechu. Překonali jsme most, kde dřevěné desky položené napříč občas chyběli, dále pak obrovský strom čerstvě skolený přes cestu až jsme se slavnostně, celý upocení a špinaví dostali do cíle.


Foto: v odlehlých koutech země je člověk vděčný i za takovou dopravu

Ubytovali jsme se v místním Resortu, kde jsme dostali malinkou chatičku pro čtyři s evropským záchodem, který Thomass hned použil a posléze dostal vyhubované, že se jak splachuje, tak se i zvedá prkýnko. Chudák to pro příště vzdal a otevřel jen dveře z chatky. Hold afričani. Jediné co nás ale zajímalo byla voda, takže jsme se rozběhli okoupat do jezera, které bylo tak teplé, že moc ani neosvěžilo. Ondra se pak pustil do pouštění draka, zatímco já jsem dávala klukům lekci plavání. Ani jeden neumí plavat, ostatně údajně většina lidí tu prý plavat neumí. Neskončilo to nějakým velkým úspěchem, ale rozhodně jsme se nasmáli. Později jsme si, my plavci, půjčili kajak a vydali se prozkoumat pobřeží. Stravili jsme asi 3 nebo 4 hodiny svádějící boj s vlnama, které se nás pořád snažili unést někam do Malawi, přičemž jsme se pořádně spálili, ale stálo to za to. Při odpočinku na pláži jsme pak pozorovali krásné pohoří lemující jezero a v dálce na jezeře obrovský hnědý oblak, dohadujíc se jestli je to loď, nebo není. Dostalo se nám vysvětlení, že jsou to miliony malých mušek, což značilo že voda v jezeře není dobrá. Nicméně to je Thomassova teorie, respektive jedna z nich, které bereme s rezervou. Mračno mušek se blížilo a oddalovalo a občas jsme zažili tisíce potvůrek unášených větrem, a ty nám nalétaly do vlasů, do očí a všude.


Foto: hejna mušek nad hladinou jezera; Thomass testuje rybičku

Večer jsme strávili krátkou hrou karet při petrolejce, zalezlí v chatce, protože venku by nás sežrali komáři. Ráno jsme si přivstali a šli na procházku po pláži. Odchytl nás zaměstnanec sousedního resortu (jsou tam jen dva), ukázal nám chatky a když jsme viděli, že jsou mnohem prostornější, hezčí a jen nepatrně dražší, rozhodli jsme se přestěhovat. Takže druhý večer jsme si seděli na balkoně našeho dvoupatrového bungalovu, pozorovali bouřku nad jezerem a jen relaxovali. Předtím jsme si ještě zjistili, že ráno v 6 nám jede autobus zpátky, zašli jsme se tedy odhlásit už večer. Manažer hotelu s náma zahrál předem připravenou hru a nasadil větší cenu než byla domluvená. Po kratičkém neúspěšném dohadování, jsem se raději kousla do jazyku, protože jsem chtěla říct, že tento resort určitě všem doporučíme. Ani náhodou. Ale celkový dojem z pobytu byl pozitivní, trošku jsme si odpočali, zaplavali, zasmáli a teď už jsme opět připraveni pracovat. Za chvilku odjíždíme do Mahanga....ale to už bude námět další reportáže....


Foto: pohled na jezero Nyasa z balkonu našeho pokoje; naše krásná postel v horním patře (kluci ze sirotčince spali dole)