04 - Vyučování v Adonai a jiné story

Hlásíme se s další reportáží popisující, jak jsme strávili zbytek tohoto týdne. Od středy do pátku jsme trávili každé dopoledne v Adonai center, kde jsme vyučovali děti. Naše třída měla 3 žáčky ve věku kolem 6 let. Tu jsme zabrousili do matematiky, tam zase do angličtiny a to všechno jsme se snažili zpestřit hrou. Děti sedí v ušmudlaných, potrhaných uniformách za lavicí, snaží se opisovat z tabule tužkami tak tupými, že skoro nepíší. Ořezávátkem je žiletka, kterou se mně tužku o moc víc ostrouhat nepodařilo.

Foto: děti z Adonai centra s jejich výtvory

Místnost je rozdělena na dvě části. Jednu okupujeme my, v druhé půlce je skupinka asi osmi, nejmladších dětí s moc milou paní učitelkou. Tu a tam skupinky vzájemně nahlížejí do té druhé, zvědaví, co se to tam zrovna děje. Ve další třídě je pak ještě asi 10 studentů. Protože škola neměla peníze na uhrazení vodného, dva dny byla voda pozastavena, což se projevilo štiplavým zápachem z toalet, linoucích se až do tříd. I přes tyto podmínky musím říct, že děti jsou moc a moc šikovné, z učení mají radost a dokonce ani nechtěli přestávku. Každý rok se opakuje stejná situace, od ledna do března je málo žáčků, rodiče nejdřív posílají do škol starší děti, kterým platí školné a pak až ty maličké, když zbydou prostředky. A tak samozřejmě první tři měsíce škola zápasí s financemi. Adonai center je soukromá škola, která poskytuje výuku sirotkům zdarma. Peníze získává z malého školného, které platí ne-sirotci. Jedna polovina studentů jsou malí prcci ve věku od 3 - 7 let (ti jsou rozděleni na skupiny), druhou tvoří žáci chodící na odpolední doučování učiva základní a střední školy. Důraz je kladen na angličtinu. Většinu starších studentů letos tvoří sirotci (je jich tu několik i z Mahanga), takže příjem ze školného je mizivý. První tři měsíce jsou tedy pro školu trochu boj.

Ve středu nám došli peníze, které jsme si nechali poslat, zatím jen 60 000,- Kč, což v tanzánijských šilincích znamená téměř 3,5 milionu. Všechny finanční částky budeme proto uvádět v TSh. Zatím jsme utratili 20 000,- TSh za míč na házenou pro ženy v Mahangu a
100 000,- TSh jsme věnovali škole Adonai centrum, kterážto částka půjde na úhradu účtu za vodu a za nájem na 2 měsíce.

Přerušuji reportáž s krátkým, o to víc ale radostným sdělením, že nám teče po téměř třech dnech voda. Máme z čeho vařit, co pít, v čem se umývat a prát, čím splachovat.... No není to radost???

Dala dala - tak takhle se řekne svahilsky autobus. Vlastně je to spíš mikrobus, ale musi se tam vecpat lidí jako do autobusu, jinak údajně nevyjedou. Zatim jen jednou se nam poštěstilo a jeli jsme v poloprazdnem dala dala, což jsme museli zdokumentovat, poněvadž já osobně pochybuju, že se to bude jestě někdy opakovat. Dala dala má vepředu vedle řidiče dvě místa, v přepravním prostoru je 13 mist k sezení, neomezeně pak ke stání v úzké uličce. Nedávno jsem nás napočítala 28 včetně výběrčího. Jízda, pokud člověk nemá to štěstí a nesedí, spočívá ve zvláštní zkroucené pozici, tlačící se ze všech stran na své spolucestující, stojící na špičkách, nebo pouze jedné noze,snažící se zachytit nečeho, co by mu zajistilo stabilitu, no a při divočejší jízdě bouchající hlavou o střechu vozidla. Nemluvím o tom, že okolím se člověk kochat nemůže, protože vidí jen tlačenici kolem sebe. Zážitek vskutku nezapomenutelný.

Já (Ondra) ještě dodám, že Terča díky své malé postavě aspoň nemusí být zohlá se zlomenou hlavou, ale aspoň je to sranda. Dnes odjíždíme do Mahanga, abychom nakoupili veškerý potřebný materiál a mohlo se začít s dostavbou školy. Půjdeme po částech, nejdřív se dokončí jedna třída a podle toho se uvidí, kolik bude třeba peněz na celkové dokončení. Zůstáváme až do pondělka, poté se vracíme zpět do civilizace. Sám jsem zvědavý, jak nám půjde život na takové vesnici bez elektřiny a vody v domě, v domku s podlahou z udusané hlíny. Už se těšíme, jedinou obavou asi zůstává kvalita tamní vody. Převařovat, převařovat, převařovat - to je pravidlo.

Jinak nám asi nic podstatného chybět nebude. Já osobně jsem neviděl takové zrcadlo aspoň týden, protože doma žádné není, Terča má jen malé příruční zrcátko. A tak se občas vidím někde ve městě v odraze skla nebo zrcátku auta a můj ksicht mi nechybí. Hádám, že se stejně moc nezměnil :-)))). První týden se nám kůže loupala z čela, nosu a líček, teď zase z rukou. Místní se nás ptají, jestli jsme v pořádku, co to máme za nemoc a litují nás. Snažíme se jim vysvětlit, že to je pro bělocha (mzungu) normální. Měli jsme i dotaz, jestli by se oni loupali, kdyby přijeli do Čech. Co jim na to říci.....

03 - Mahango, návštěva první

V sobotu jsme jeli navštívit Mahango. Jeli jsme autem, malým, ale autem. Bylo nás pět. Já, Terča, Charles (ředitel školky v Mbeyi), Chris (náš hostitel) a Michael (obchodní partner Chrise). Protože je období dešťů, i Mahango se obléklo do zelena a místo vyprahlých plání kolem se všude zelená tráva, kukuřice, rýže a jiné plodiny. Přívítání, jako obvykle, bylo velmi vřelé, zintenzivněno mou dlouhou absencí. Samozřejmě po přivítání a nějakém tom jídle jsem chtěl vyrazit podívat se na školu/školku pro sirotky a ostatní se samosebou připojili. Musím říct, že vypadá moc dobře, konečně posuďte sami z fotek. Innes udělala kus práce. Střecha tedy stojí a na nás čeká omítka, podlahy, vymalování a vybavení prostor nábytkem. Zatímco postavit hrubou stavbu nebylo nijak finančně náročné, všechny ostatní stupně už vyžadují daleko větší náklady.

Foto: zastřešená budova školy v Mahangu; interiér jedné z tříd

Po krátké kontrole objektu jsme tedy přistoupili k jednání, nechtěli jsme nic zdržovat. Chceme začít s pracemi co nejdříve. Zavolali jsme dělníky a sestavili s nimi přibližný rozpočet na jednu třídu. Nejdřív dokončíme 1 třídu a uvidíme, jak to půjde, co se týká času a peněz a pak přikročíme k dalším třídám. Teď ještě zvažujeme, že místo jedné třídy se udělá dílna, ve které se budou zaučovat učni v některém z řemesel - truhlář, zedník, apod. Tuto myšlenku nejdřív projednáme s lidmi z Mahanga při naší příští návštěvě, ale myslím, že budou pro. Cílem je naučit dospívající děti, především sirotky, nějakému řemeslu, které jim obstará obživu tak, aby byli samostatní a nemuseli se pořád spoléhat na jiné. Chris, který nám mimochodem hodně pomáhá a je skvělý hostitel, stejně jako jeho přítelkyně je skvělá kuchařka, se zmínil, že existuje vládní fond, kterého by se dalo využít pro vybavení dílny.


V neděli jsme byli pozváni na návštěvu Michaelovi rodiny, kde nás čekal vydatný oběd a pak jsme jeli navštívit Chrisovi děti, které žijí nedaleko. Bydlí u Chrisovi budoucí tchyně, jedno z dětí je jeho vlastní, druhé adoptoval, když byla holčička ještě malá. Rovněž Michael se svou ženou adoptovali děvčátko, své vlastní děti zatím nemají.


Poblíž nás bydlí kanadská rodina, matka a dvě dcery, která už je tady asi dva měsíce. Matka se jmenuje Debie a má 47 roků, prý moc necestovala a až nedávno se rozhodla vyjet do světa. Teď tedy pracuje na různých projektech v okolí. Pozvala nás i na sázení stromků, které zajišťuje jedna americká organizace. Sazenice různých druhů stromů jsou sázeny dětmi ze škol a školáci se tak aktivně účastní na zlepšování životního prostředí. Při této práci jsme se také dozvěděli, že vláda Tanzánie zavedla povolenky pro výrobu dřevěného uhlí, aby zabránila ničení vegetace a lesů. Ti, kteří nemají licenci, dostávají velké pokuty, zatímco jejich majitelé platí daň státu. Jsem rád, že je tu alespoň nějaká snaha o zlepšení životního prostředí ze strany státu.


Foto: jedna ze žákyň při sázení stromku

Protože vesnice, kde se sázeli stromky, je od Mbeyi poměrně vzdálená, spali jsme v jednom sirotčinci poblíž. Mají tam nádherně vymalovanou školku, ale jinak není centrum moc dobře spravováno. Děti jsou ale roztomilé jako všude jinde a my jsme strávili odpoledne hraním s nimi.

02 - Příjezd

Zdravíme z Tanzánie. Konečně jsme na místě. Přiletěli jsme v pondělí 15. ledna do Dar es Salaamu, kde jsme strávili necelé dva dny, citelně se spálili, setkali s pár lidmi a 17. 1. už spěchali autobusem do Mbeyi, naší základny. Cesta byla - jak jinak - únavná a dlouhá a pro mě bylo nezvyklé sledovat tu zelenou krajinu kolem. Protože je období dešťů, všechno se zelená, jindy vysušená krajina je nyní sytě zelená a svěží, všechny stromy jsou hustě zalistěné a prší několikrát denně. Oproti vlhkému Daru je Mbeya o mnoho chladnější a nám vyhovuje více. Je příjemné, když se člověk nemusí 4x denně sprchovat a stejně je neustále upocený.

Takže jsme dorazili do Mbeyi, kde nás čekal nás hostitel Chris, u kterého bydlíme. Jeho obchodní společník Michael přijel autem a my se vezli jako králové. Bydlíme asi 10 km od centra Mbeyi, ve vesnici Iwambi, kousek od sirotčince, kde jsem působil minulé roky. Ubytování je ok, Chris pro nás připravil speciální pokoj s novou postelí a vybavením, teď už jen dokoupíme moskytiéru a nějaké poličky, ať máme kam uložit věci. Přivítání ode všech známých bylo tradičně vřelé a nadšené, teď už jen čekáme na návštěvu Mahanga, které bychom měli navštívit v sobotu. V sirotčinci mezitím rychle pokračuje stavba nové kuchyně a jídelny, kterou jsme začali budovat vloni. Hned vedle se zase dokončuje nová ubytovna pro kluky.

Protože já už byl v Tanzánii dvakrát a věci mi nějak nepřipadají zvláštní či nezvyklé, nechme Terču, ať nám řekne, jaké jsou její první dojmy z Afriky:


"Maminko, tatínku, posílám vám vzpomínku........strava se nedá jíst, dneska byl jen zelný list" Tahle písnička mi přišla na mysl dnes při obědě. Nechápu proč? Tak, ale teď vážně. Rozhodně bych tímto hitem Uhlíře a Svěráka africké kuchyni křivdila. První africké jídlo jsem ochutnala až po příjezdu do Mbeyi, vyhládlá po desetihodinové cestě busem, která byla místy i psychicky vyčerpávající díky ráznému řidičovu stylu jízdy. Jak už Ondra napsal, Michael nás vyzvedl a jako krále nás vezl i na královskou hostinu, kterou pro nás jeho žena a děti připravili .... Bylo to milé a vskutku lahodné přivítání.

Lidé všeobecně jsou tu velice přátelští, milí, usměvaví a tak jsem taky usměvavá, protože mi nic jiného nezbývá. Ztěží si pamatuju pár základních slov, které člověk potřebuje alespoň k tomu, aby ze slušnosti pozdravil, poděkoval, nebo popřál pěkný den. A tak si připadam trošku hloupě, ale věřím, že časem to půjde. Před chvílí jsem šla poděkovat za kuře, které mi donesla Chrisova kouzelná, hádám tak sedmiletá, sestřenice Jessica. Našla jsem ji v jejich kuchyni s celou rodinou, maminkou, bratrem, sestrou, tetičkou a dokonce i s 91 letým dědečkem a stejně starou babičkou. Všichni seděli v kruhu kolem vařiče na dřevěné uhlí, povídali si, smáli se, ženy vařily ..... já nevím jak to popsat.... prostě a jednoduše tam na mě dýchla krásná rodinná pohoda.


Co se přírody a počasí týče, bylo vše popsáno výstižně. O ubytování platí totéž, máme tu opravdu komfort, myšleno na místní podmínky. Je tu i pár věcí, s nimiž trošičku zápasím. Většinou maličkosti, které si člověk doma ani neuvědomí. Kupříkladu toaletní papír. Buďte za něj rádi. Říkáte si "Když není ten, tak jsou noviny, či něco jiného???" Omyl, nic jiného není. Tak a víc to neřešme, protože tohle jsou opravdu jen maličkosti, které člověku vyženou z hlavy jak krásná příroda, tak ti milí lidé, jenž tu mají ten nejupřímnější úsměv jaký jsem kdy viděla....

Ondra a Tereza

01 - Úvod

Tak zase do Tanzánie. Tentokrát je ale něco jiného. Tentokrát nejedu sám, protože se ke mně přidala (dobrovolně) moje přítelkyně. Takže jedeme dva.
Další velmi radostnou věcí je částka, kterou tam dovezeme, resp. nám bude brzy poslána (viz níže). A třetí změnou je, že už nejedu sám za sebe, ale jako dobrovolníci budeme zastupovat naši neziskovku.
Jinak se nic nemění, cestu i náklady si hradíme sami ze svého, letím zase přes Dubai a základnu budeme mít v Mbeyi.

Naše Občanské sdružení Bez mámy (www.bezmamy.estranky.cz) dosud vybralo 131 000,- Kč!!! A to ještě není konec, peníze stále připlouvají, takže kapitál na budování máme. Hlavním cílem bude dostavit školu ve vesnici Mahango, tak sledujte s námi, jak se nám to bude dařit.

Odlétáme 12.1. 2007 z Prahy do Londýna, kde budeme do 14.1., kdy odlétáme přes Dubai do Dar es Salaamu. Předpokládaný návrat je 2. května - letíme z Johannesburgu přes Londýn.