03 - Mahango, návštěva první

V sobotu jsme jeli navštívit Mahango. Jeli jsme autem, malým, ale autem. Bylo nás pět. Já, Terča, Charles (ředitel školky v Mbeyi), Chris (náš hostitel) a Michael (obchodní partner Chrise). Protože je období dešťů, i Mahango se obléklo do zelena a místo vyprahlých plání kolem se všude zelená tráva, kukuřice, rýže a jiné plodiny. Přívítání, jako obvykle, bylo velmi vřelé, zintenzivněno mou dlouhou absencí. Samozřejmě po přivítání a nějakém tom jídle jsem chtěl vyrazit podívat se na školu/školku pro sirotky a ostatní se samosebou připojili. Musím říct, že vypadá moc dobře, konečně posuďte sami z fotek. Innes udělala kus práce. Střecha tedy stojí a na nás čeká omítka, podlahy, vymalování a vybavení prostor nábytkem. Zatímco postavit hrubou stavbu nebylo nijak finančně náročné, všechny ostatní stupně už vyžadují daleko větší náklady.

Foto: zastřešená budova školy v Mahangu; interiér jedné z tříd

Po krátké kontrole objektu jsme tedy přistoupili k jednání, nechtěli jsme nic zdržovat. Chceme začít s pracemi co nejdříve. Zavolali jsme dělníky a sestavili s nimi přibližný rozpočet na jednu třídu. Nejdřív dokončíme 1 třídu a uvidíme, jak to půjde, co se týká času a peněz a pak přikročíme k dalším třídám. Teď ještě zvažujeme, že místo jedné třídy se udělá dílna, ve které se budou zaučovat učni v některém z řemesel - truhlář, zedník, apod. Tuto myšlenku nejdřív projednáme s lidmi z Mahanga při naší příští návštěvě, ale myslím, že budou pro. Cílem je naučit dospívající děti, především sirotky, nějakému řemeslu, které jim obstará obživu tak, aby byli samostatní a nemuseli se pořád spoléhat na jiné. Chris, který nám mimochodem hodně pomáhá a je skvělý hostitel, stejně jako jeho přítelkyně je skvělá kuchařka, se zmínil, že existuje vládní fond, kterého by se dalo využít pro vybavení dílny.


V neděli jsme byli pozváni na návštěvu Michaelovi rodiny, kde nás čekal vydatný oběd a pak jsme jeli navštívit Chrisovi děti, které žijí nedaleko. Bydlí u Chrisovi budoucí tchyně, jedno z dětí je jeho vlastní, druhé adoptoval, když byla holčička ještě malá. Rovněž Michael se svou ženou adoptovali děvčátko, své vlastní děti zatím nemají.


Poblíž nás bydlí kanadská rodina, matka a dvě dcery, která už je tady asi dva měsíce. Matka se jmenuje Debie a má 47 roků, prý moc necestovala a až nedávno se rozhodla vyjet do světa. Teď tedy pracuje na různých projektech v okolí. Pozvala nás i na sázení stromků, které zajišťuje jedna americká organizace. Sazenice různých druhů stromů jsou sázeny dětmi ze škol a školáci se tak aktivně účastní na zlepšování životního prostředí. Při této práci jsme se také dozvěděli, že vláda Tanzánie zavedla povolenky pro výrobu dřevěného uhlí, aby zabránila ničení vegetace a lesů. Ti, kteří nemají licenci, dostávají velké pokuty, zatímco jejich majitelé platí daň státu. Jsem rád, že je tu alespoň nějaká snaha o zlepšení životního prostředí ze strany státu.


Foto: jedna ze žákyň při sázení stromku

Protože vesnice, kde se sázeli stromky, je od Mbeyi poměrně vzdálená, spali jsme v jednom sirotčinci poblíž. Mají tam nádherně vymalovanou školku, ale jinak není centrum moc dobře spravováno. Děti jsou ale roztomilé jako všude jinde a my jsme strávili odpoledne hraním s nimi.