11 - A budiž světlo!

Vrátili jsme se tradičně znavení z Mahanga, okoupali se, navařili, oprali a než půjdem do hajan, rozhodl jsem se ještě napsal reportáž, abyste si ji dnes mohli přečíst.

Po delší době jsme se do Mahanga vezli autem. Charles ukecal pátery z jeho gospelové církve, aby vzali auto. A tak jeli 2 páteři, já, Terča, Charles, stolář, který nám dělá lavice (ten měl za úkol změřit si dveře a okna ve školce), dva elektrikáři a dva starší sirotci z Iwambi. Celkem 10 lidí, celkem narvané auto. Páteři sice vzali auto, ale platit benzín jsme museli zase my, jako vždy. Dopravu si (stejně jako všechno ostatní) hradíme ze svého, proto ve většině případů využíváme místní minibusy - daladala - které jsou mnohem levnější než auto. Nicméně tentokrát bylo třeba vzít auto, aby řemeslníci zvládli udělat práci.

Možná si říkáte, co dělali elektrikáři v Mahangu, kde není žádná elektřina? A to je právě to - oni tam tu elektřinu dovezli. Ano, koupili jsme solární panel. Ale ne pro školku, ale pro kliniku. Ženy a zdravotní sestra na klinice bědovali, že musí rodit ve špatných podmínkách. Rodilo se za světla petrolejky. Problém je v tom, že petrolej také něco stojí a rodičky často žádný nepřinesly, tak se někdy rodilo i po tmě nebo sestřička musela poskytnout svůj petrolej (když byl). My jsme proto zareagovali na prosbu o pomoc a koupili jsme solární systém, který právě zmiňovaní dva elektrikáři přijeli nainstalovat. V Mbeyi jsou dvě firmy, které se tím zabývají. Po průzkumu jsme vybrali tu lehce dražší, ale s kvalitnějšími panely a službami. Tato firma teda nainstalovala panel na střechu kliniku. Na porodním sále jsme umístili zářivku, do sousední ordinace a před venkovní dveře pak po jedné žárovce. A k tomu ještě jedna zásuvka pro případné nabíjení mobilu. Samotná instalace byla na africké poměry rychlá. A kolik to stálo? Celkem 296 000 TSh (téměř 6000 Kč). Pro naše účely nám stačí jeden solární panel. Dále je potřeba baterie a převaděč.

Viz níže rozepsané náklady na solární systém pro kliniku:

Solární panel 120 000 TSh
Baterie 68 000 TSh
Převaděč 70 000 TSh
Rozvody (kabely, zářivka, žárovky, atd.) 18 000 TSh
Práce 20 000 TSh
_________________________
Celkem 296 000 TSh


Foto: jeden z techniků umisťuje solární panel; baterie a převaděč; test proběhl úspěšně - světlo svítí

Od čtvrtka tedy ženy z Mahanga a tří okolních vesnic nemusí rodit ve tmě a jsou vám velmi vděčné. My jsme zase rádi, že jsme mohli pomoci. Co se týče školy, tam už finišuje první třída, zbývá jen týden. Stolář ze Mbeyi, který nám dělá lavice, nám bude dělat i dveře a okna do tříd.
Většinu už má hotovou a až bude mít vše, odvezeme to všechno na náklaďáku do Mahanga. Důvod, proč si necháváme vše dělat v Mbeyi je ten, že tam jsou lepší a rychlejší řemeslníci, větší konkurence a tudíž levnější ceny a i když připočteme transport, stejně nám náklady vyjdou levněji než by byly v městech v okolí Mahanga.

Většina osádky odjela ten samý den zpátky, jen my dva plus 2 kluci z Iwambi jsme zůstali na dědině. Druhý den jsem šel na základní školu v Mahangu, navštívit ředitele a popovídat si více o starostech, problémech a přáních, která je trápí. Hlavními problémy jsou:
- nedostatek učeben (mladší ročníky jsou rozděleny na 2 části, ranní a odpolední, protože jinak by bylo ve třídě 80 žáků)
- nedostatek lavic (je potřeba 57 lavic),
- nedostatek učitelů (8 učitelů na 440 žáků),
- absence domků pro učitele (dojíždí na kole z vedlejšího města vzdáleného 8 km a často mají zpoždění),
- absence sportovního hřiště (školní hřiště je velká plocha, ale nic na ní, chybí branky na fotbal, tyče na basketbal, volejbal, atd.)

Chtěli bychom se (naše Občanské sdružení Bez mámy) v budoucnu zapojit do programu Škola škole, kdy by děti z českých a moravských škol a tříd přispívali na školy v Tanzánii, např. na sportovní hřiště, na nové lavice a podobně. Naši dobrovolníci by pak za vybrané peníze nakoupili v Tanzánii věci, na které se střádalo. Pokud byste snad měli zájem o něco podobného ve vaší škole, dejte nám prosím vědět na bezmamy@seznam.cz.

Učitelé mají někdy těžký život. Je jich nedostatek a občas se musí potýkat s rodiči, kteří nechtějí posílat své děti do školy a místo toho je nutí pracovat na poli nebo pást dobytek. Na základní školu dochází 17 úplných sirotků (bez obou rodičů), 39 dětí žijících jen s matkou, 21 žijících s otcem. Nemusím zdůrazňovat, že dětem žijícím jen s matkou se žije velmi těžce, hodně strádají. Ti, co žijí s otci, jsou zase často obětí násilí nebo jsou zanedbáváni. Někteří sirotci jsou svými opatrovníky pod pohrůžkami násilí nuceni pracovat na polích a je jim odmítáno vzdělání s odůvodněním, že je to něco zbytečného.


Foto: žáci v jedné z tříd základní školy v Mahangu pózují; Terča při výuce vyšívání
Zatímco já jsem zjišťoval informace na základce, Terča vyučovala slečny a ženy umění vyšívání. Některé se chytají a baví je to, jiné brzy odpadnou, ale celkově je dobrá odezva. Jen kdyby si ty ruce víc umývali, aby nezašpinili tu látku. Jen tak mimochodem, Terča se nechala ostřihat, chtěla jen zkrátit, ale holič to nějak nepochopil. Já bych ale řekl, že to nemá špatné, však pohleďte na foto.

Předposlední den v Mahangu jsme pili údajně převařenou vodu a pěkně se z toho posrali. Já už když jsem viděl tu barvu, tak jsme nechtěl, ale večer jsem pro žízeň nevydržel a dal jsem si hrnek. Následoval jsem osud Terči. A tak nám to doposavad šlo pěkně, už jsme ani Chlorelu neužívali. Jsme si bláhově mysleli, že jsme se přizpůsobili. Přístě už nepiju žádnou vodu, pokud neuvidím na dno hrnku. Problém je v tom, že v Mahangu neprodávají balenou pitnou vodu, jen colu a podobné sladké nechutnosti, které vás v tom horku moc neosvěží. A že poslední 3 dny pořádně peklo. Předtím zas 3 dny pořád pršelo. No a tak si tu žijeme. Po cestě z Mahanga ještě Terča zachránila život chameleonovi, který přecházel přes cestu. Jinak by ho daladala přejela. Kráčeli jsme po silnici z Mahanga do Mswiswi, když jel minibus a zrovna v tom okamžiku jsme uviděli přecházet nádherného chameleóna. Terča skočila do cesty daladala, rozpřažené ruce a že se radši nechá přejet ona, než aby zajeli to zvířátko. Život jsme zachránili a zrovna nasedli do daladala a valili si to zpět do civilizace.

10 - Pokoření Loleza Peak

Sobota ráno. Budík měl nemilosrdně zvonit v 6, ale nějakým nedopatřením (díky za něj) zvonil o krásné půlhodiny později. Celou noc pršelo a tak jsme byli zvědaví, jestli budeme moct uskutečnit plánovaný výšlap na nedaleký vrchol Loleza, jež jsme téměř každý den sledovali z dala dala při cestě do města a slibovali jeho brzké zdolání. Jak už to bývá, zájemců o výpravu bylo několik, včetně kamaráda Michaela a jeho stotřicetikilové manželky Pendo. Konečný počet se ale zastavil na čtyřech lidech. Polovička jsme byli my dva, dále pak mladý Thomass, kterého jsme vyzvedli v sirotčinci a společně vyrazili setkat se s Charlesem. Ten nezklamal a zachoval se jako správný Tanzaňan, tzn. ve smluvený čas na smluveném místě nebyl a jeho hlas, vysvětlující do telefonu, že je na cestě, zněl věrohodně. Ovšem na cestě z postele do koupelny :). Po chvíli jsme se sešli a plní elánu jsme vyrazili vzhůru do kopců. Loleza Peak trčí do výšky 2656m, město Mbeya je v nadmořské výšce 1700m.




Foto: pohled z první části výšlapu; odpočinek u kříže

Charles rozdělil celou cestu na tři etapy. První etapa končila zhruba ve druhé třetině celého kopce u velkého, bílého kříže. Cesta k němu vedla úzkou, kluzkou a velmi příkrou cestičkou, na které se nám nohy smekaly co chvilka. Ja jsem zůstala od samého začátku pozadu a počítala cestou všechny slimáky, kteří mě hravě předbíhali. Kluci byli tak hodní, že na mě po chvilkách čekali a odpočívali, zatímco mě odpočinek minul, protože než jsem se k nim funící, zpocená a s rudým obličejem doplazila, oni nabrali dech a jelo se dál. Thomas po chvilkách poklusával, Charles dělal všechno - občas popoběhl, pusou mlel bez přestávky, zapojil do výšlapu malou rozcvičku, zpíval si a informoval nás, že na Lolezu vylezl už několikrát a jeho nejkratší čas byl hodinu a půl nahoru, 40 minut pak sestup dolů. A do toho všecho nesčetněkrát opakoval, jak ho to baví. Nezmar. No a Ondra, ten vypadal být taky v pohodě. Já přiznávám, že jsem si po první půlhodině začala pohrávat s myšlenkou, že to vzdám a počkám až půjdou dolů....Nakonec jsme první část zvládli a odměnou nám byl široký a nádherný výhled na město pod náma, které tam zůstalo se všemi těmi lidmi a zvuky. Kolem nás bylo jen ticho, občas prolomené cinkáním zvonečků krav pasoucích se nahoře ve strmých kopcích. Aby jsme nezaháleli, vytrhli nás z toho kochání mravenčí obyvatelé místních vrcholků, kteří nelenili a ve chvilce kdy jsme zastavili, nám nalezli pod nohavice a agrasivně kousali, čímž nás donutili k dalšímu pohybu. Část druhá byla nejzajímavější, téměř kolmé stoupání jsme zdolávali pěkně po čtyřech. Stezka, kterou pro výstup nahoru doporučoval průvodce se vinula mírně někde naokolo, o to pak mnohem dýl. My jsme zvolili cestičku, kterou pro takové jako jsme my, vymlel déšť. Celý úsek nebyl dlouhý, odhaduju 50 metrů. Škoda, mohl být i delší, bavilo mě hledat si místečko, kde se chytit a kam stoupnout. Přemýšlela jsem, co by se stalo, kdyby člověku uklouzla noha ..... nebylo by o co se zastavit ani zachytit. Nicméně tuhle část jsme bravurně všichni zvládli a mohli se pustit do části třetí, která už byla více méně po hřebenu a cestička nás dovedla až k vytyčenému bodu, dosaženého v čase necelé tři hodiny. Bohužel výhled nám trošku pokazily šedé mraky, které nás obejmuly ze všech stran, schovaly sluníčko a nám pak rozehřátým začala být pěkná zima. Nahoře jsme si trošku odpočinuli, krátce popovídali s pracovníkem místních telekomunikací, který si půjčil od Ondry mikroskop (tak říkal dalekohledu), vyptal si od něj telefoní číslo a při loučení se netrpělivě ptal jestli mu už dnes večer zavolá :))). No a jak každý určitě víte, nejenom nahoru je to makačka, ale i dolů a kolikrát ještě horší. Mně už svaly na nohách vypovídaly, nohy se mi třásly až jsem myslela, že dolů se jen skutálím. Takže jsem byla zase poslední,zatímco chlapi si vesele poskakovali dolů a Charles mě popichoval a chtěl se domluvit na stejný výšlap hned druhý den, prý že budu o hodně silnější a zvládnu to rychleji. Dolů jsme sešplhali po dalších dvou hodinách intenzivního sestupu.

Foto: Terča při zdolávání nejprudšího úseku cesty; Ondra s částí Mbeyi v pozadí



Žízniví a vyhládlí jsme zapadli do restaurace Itimbu, kterou máme tak rádi a kde výborně vaří, většinou jsou poutírané stoly , dokonce si můžeme v malém umyvadélku opláchnout ruce v teplé vodě a švába člověk zahlídne opravdu jen zřídka. Dali jsme si oblíbenou kořeněnou rýži pilau, fazole a podušenou trávu, jak já to mu říkám. Ve skutečnosti to nemá zas tak daleko od pravdy, jsou to totiž podušené, nijak nekořeněné dýňové listy. Chuť divná, obzvláště poprvé, ale zvykla jsem si a teď je to lahůdka největší :))).

08 - Naši studenti

Předem reportáže radostně dávám vědět, že Terča už
je zdravá. Ještě občas zakašle, ale už to není jako minulý
týden. Zatímco se doma kurýrovala, já jsem v sobotu vyrazil
na výšlap. Co se zdálo jako nedaleký kopeček, se ukázalo
být pořádným kopčiskem, který je pěkně daleko. Hned za
20 minut od startu jsem zjistil, že docházejí baterie na
foťáku, což mne zamrzelo, ale co už. Vracet se mně
nechtělo, měl jsem pěkně našlápnuto. Tempo se trochu
zbrzdilo, když jsem se prodíral kukuřicí a polemi, místo
abych šel po pěšině. Taky jsem pak hledal most přes
řeku, která teď v období dešťů je nebezpečně
rozvodněná. Pěšinkami jsem se proplétal osadami domků s
políčky kukuřice, kávy, banánovníků, rajčat a fazolí. Jak
jsem stoupal výš a výš, měnil se i terén. Pole vystřídaly lesy,
kde jsem občas zahlédl houby, pak nastoupily vysoké traviny
a kapradiny. Občas jsem zahlédl luční květiny, které se
dole nevidí. Kopec mohl být v nadmořské výšce kolem
2200 m.n.m. Nahoře už vyfukovalo a teplota poklesla.
Kolem se honily bouřkové mraky a v dálce hřmělo. A tam,
úplně nahoře, byl klid. Božský klid. Město v dálce pode
mnou, starosti a myšlenky odletěli společně s větrem.
Pustil jsem si z mobilu pokojný jazz v podání Stana Getze a
nechal se taky unášet tou krásnou melodií.

Ale všechno jednou končí a i já musel sestoupit zpátky "na
zem". Ostatně už bylo načas, mraky se stahovaly blíž a
blíž a byly hustější a hustější. Poslední metry domů jsem
už musel běžet, abych unikl těžkým dešťovým kapkám
padajícím v chuchvalcích dolů. V neděli jsme s Chrisem
připravili plakáty na závod kol. Stejně jako minule, i letos
chceme závod pořádat a založit tak tradici. Datum jsme
stanovili na 17. března. Ceny budou opět o něco
lukrativnější než minule. První cena bude horské kolo
(samozřejmě second hand jako všechno tady). Cenu
věnuju já, možná s malým přispěním Chrise.

Foto: poničený most způsobený erozí půdy - Iwambi;

V pondělí jsme již klasicky vyrazili do Mahanga. Přivezli
jsme uniformy a boty pro naše studenty a taky plakáty. Adéla
nedorazila kvuli dešti včas z Mbeyi, tak jsme za přítomnosti
příbuzných sirotků předali uniformy zbývajícím třem
(zastoupili jsme Chrise v případě Baraky). Moc jim to
slušelo, ztěží skrývali radostné usměvy. Děkujeme tedy
vám za jejich radost a naději na lepší budoucnost. Není to
jen naše díky, ale díky jich samotných, jejich opatrovníků a
lidí z Mahanga, kterým na osudu sirotků záleží. Škola pro
malé sirotky v Mahangu se taky pomalu přeměňuje,
dokončila se kromě vnitřní i vnější omítka první třídy. Do
10 dnů by měly být hotové všechny práce. Také lavice se
dokončují. Ty ale budeme muset dopravit z Mbeyi.

Foto: naši studenti v uniformách (chybí Adela); Teri při přípravě chapati

Další den jsme vyrazili vylepit plakáty do centra Mahanga, na
trh. My bydlíme na kraji Mahanga a do "centra" je to asi 2,5
km. V podstatě celý den pršelo a tak jsme museli využít
krátké chvíle, kdy se nic z oblohy nesypalo. Šel s námi
předseda obce a při vylepování se všichni seběhli a chtěli
vědět, co se děje. Každý byl potěšen, že se zase bude
konat závod. Letos samozřejmě očekáváme daleko větší
účast. A protože se ptaly i ženy, jestli můžou závodit,
rozhodli jsme se, že udělíme cenu i první ženské
závodnici. Ta samozřejmě nebude tak lukrativní jako první
cena pro celkového vítěze.

Foto: snopy travin připravených na opravu střechu domku v Mahangu; ženy při práci na rýžovém poli (Mahango)

Ve středu konečně přestalo pršet, tak jsme vyrazili s
panem Simwabwou na pole. S mačetou a motykou.
Připravovali jsme pole pro výsadbu rýže. My jsme kopali
motykou járek, do kterého se zadržuje voda z pole, zatímco
Simwabwa s jedním mladíkem orali pluhem druhou polovinu
za pomoci najatých volů. Taková vesnická romantika, jen ta
dřina moc romantická není. Ale práce nám nevadí. Někdo
mně řekl, že manuální práce člověka činí skromnějším.
Něco na tom je. Odpoledne Terča připravovala za pomoci
žen placky chapati (čti čapáty), které nám tak moc
chutnají. Chapati pocházejí z Indie a díky indickým
přistěhovalcům se staly populární v nejedné africké zemi.
Není to nic těžkého. Pšeničná mouka, voda, trochu soli. To
se smíchá, udělá těsto, uválí do placek a osmaží na oleji.
A když už jsme u toho jídla, mám pro vás tip. Někteří už
to asi znají, ale pro ty z vás, kdo ne, tak vám řeknu, jak si
udělam chutnou a zdravou snídani. Chleba s trochou másla
nebo bez a na to si dejte posolené avokádo. Ach nebesa, to
je vám bašta. Avokádo ale musí být zralé. Taky jsou jich tuny
a nedrahé, tak si tuto snídani občas s radostí dopřejeme.
Chleba sice není český, ale podobá se mu. A ještě jedna
věc, která tak nějak souvisí s jídlem. Možná se ptáte, jak to
tu přežíváme? Nemáme problémy se zažíváním? Když to
řekneme jednoduše, nemáme sračku? Snad někteří víte,
že v předchozích letech jsem s tím měl velké problémy.
Letos je to o hodně lepší, tu a tam se objeví nějaké běhací
stavy, ale nijak často. Jedním z důvodů je zřejmě
Chlorela, kterou si Terča přivezla. Chlorela jsou v podstatě
sušené sladkovodní řasy slisované do tablet. Pár tablet
denně pomůže obrovsky, ale také to není konečné řešení a proto ji používáme jen v případě nutnosti (Mahango apod.)

07 - Kolik stojí školné na střední škole

Minule jsem slíbil, že napíšu víc o sirotcích, kterým jsme zaplatili školné na střední škole a o tom, kolik to stojí, podporovat takového studenta. Všechny částky budou uváděny v TSh (tanzanijský šilink) a za rok. Pro představu 1000 TSh je cca 20 korun českých. Pro přijetí studenta je potřeba vyplnit formulář, kde jsem se zavázal, že za tu konkrétní osobu zaplatím patřičné náklady (ty jsou ve smlouvě vyjmenovány). Uniformy jsme nechali ušít u krejčího a látky koupili sami. Tím pádem máme přehled o skutečných nákladech. Nicméně musím přiznat, že běhat po městě, tam pro ponožky, onde pro košile, jinde pro boty a všude smlouvat a hádat se, je velmi únavné. Ceny nejsou definitivní, všechno záleží na tom, jak dovedete smlouvat a jaké kvality mají věci být. Např. boty jsou zásadně second hand, košile taky.

Tři studenti, kterým jsme zaplatili školné a věci s tím související, pocházejí z Mahanga a jsou sirotci. Jen Bakia má ještě matku, ostatní žijí s příbuznými (tety, babičky, strýcové). Čtvrtému chlapci - Barakovi, zaplatil školné Chris, náš hostitel.


Foto: Adela Bonifas, 14 let, žije s babičkou; Imanuel Andreas, 16 let, žije se strýcem a tetou a Bakia Tobias, 17 let, žije s matkou.

Tito studenti budou docházet na střední školu v Utengule, která je asi 6 km od Mahanga. Samotné školné na takové škole není drahé (viz níže), ale poslat někoho studovat znamená nejen zaplatit školné a tím to skončí. Další náklady je třeba také uhradit a ty zahrnují uniformu, sešity, další poplatky škole (příspěvky na hlídače, pojištění, školní triko apod.). Stále je ale celková částka značně nižší než na privátní škole nebo kvalitnější státní škole ve městě. Privátní školy jsou spravovány např. církvemi. Školné na takové škole stojí od 300 000 TSh výše, což je asi 6000 Kč. A to jenom školné, k tomu je třeba ještě pořídit uniformy.

V Utengule pošleme studovat jednoho sirotka komplet se vším všudy za částku do 115 000 TSh. U dívek je cena nižší o 13 000 TSh. Další roky se platí asi polovina, neboť není potřeba kupovat uniformy a odpadnou některé další náklady (studentský průkaz, školní tričko, matematické pomůcky...).

Upozornění: Ceny se mohou v budoucnu změnit. Námi uváděné ceny jsou za rok 2007. Přesné částky za kravatu, cvičky a pracovní oděv v čase vydání reportáže nejsou známy, ale celková částka za uniformu by neměla překročit uváděné maximální hodnoty v celkovém součtu.

Tak a teď už k jednotlivým položkám, které je třeba uhradit
1 studentovi prvního ročníku střední školy v Utengule:

20 000 TSh školné
5 000 TSh pojištění (pro případ škody zaviněné studentem)
2 500 TSh studentský průkaz
3 500 TSh tričko s logem školy (nutno koupit)
5 000 TSh příspěvek na nočního hlídače
2 000 TSh příspěvek na inf. tabuli s názvem školy
5 000 TSh příspěvek na výstavbu dalších tříd
9 000 TSh příspěvek na obědy (kuchař, talířky, suroviny)
___________
52 000 TSh

Uniforma:
Kluci
23 000 TSh kalhoty 2x (látka + krejčí)
5 500 TSh košile 2x
6 000 TSh svetr
6 000 TSh boty černé, kůže
800 TSh ponožky bílé, 2 páry
1 000 TSh kravata
5 000 TSh cvičky na tělocvik
pracovní oděv - použije se jakékoliv staré oblečení, nekupujeme
____________
47 300 TSh max. částka

Dívky
13 000 TSh sukně 2 páry (látka + krejčí)
5 500 TSh košile 2x
6 000 TSh svetr
5 000 TSh boty černé, kůže
1 000 TSh ponožky bílé, 2 páry
1 000 TSh kravata
5 000 TSh cvičky
pracovní oděv - použije se jakékoliv staré oblečení, nekupujeme
_____________
36 500 TSh max. částka

Další položky:
5 500 TSh sešity (15x A4, 20x A5)
4 500 TSh učebnice (pro 3 vybrané předměty; učebnice nejsou nutnou výbavou, ale jsou
výhodou a studentům poskytnou daleko lepší přehled o učivu než jen pouhé zápisky)
2 500 TSh matematické pomůcky (pravítko, kružítko...)
1 000 TSh foto, pasová velikost

Shrnutí: Celková částka na 1 studenta prvního ročníku by tedy neměla přesáhnout 115 000 TSh (u dívek je to 102 000 TSh). To je cca 2300 Kč (2040 Kč) . Cena se vztahuje pro první rok studia. Další roky jsou náklady zhruba o polovinu levnější, neboť není třeba kupovat uniformu.

06 - Reportáž maroda

Byla jsem pověřena napsat reportáž. Ležím si totiž v posteli.Skolila mě chřipka s pořádnou rýmou, kašlem a horečkama. Co naplat, musím to vyležet. Naštěstí mně už malinko pookřálo, tak se do toho pouštím, abych nezahálela. Díky tomu jsme alespoň poznali milovníka medvídků a medvědů Dr. Shannona, který přijel před dvěma lety z Texasu a pracuje jako koordinátor oddělení HIV péče. Kontakt se může v budoucnu hodit. Ten mi předepsal nějaké léky.

Takže co se událo za další téměř uplynulý týden? Sobotní odpoledne jsme byli, spolu s Charlesem, navštívit "Bibi Simwabwu" - manželka našeho Mahangovského hostitele. Paní Simwabwová žije v Mbeyi a vede skupinu ovdovělých žen, které si společně vydělávají pletením oděvů a výrobou rákosových matrací. Bohužel jediný pletací stroj, zajišťující příjem cca 200 tisíc Tsh za měsíc, se pokazil. Suma na opravu je poměrně vysoká a kapitál žádný. Nabídli jsme bezúročnou půjčku na dva měsíce, kterou odmítly.... Prý se bojí, že to nesplatí. Ale není risk, není zisk.

Poznali jsme tedy "Bibi" a postupně přišly téměř všechny ženy ze skupiny. Mimochodem mě naučily, jak z rákosových stébélek vyrobit matraci. Těžké to není, horší je dostat do ruky ten správný "grif" a rychlost. Já před nimi smekám, protože musí pořádně zabrat, aby svoji práci co nerychleji zúročily. Dále jsme pak měli tu čest poznat pana Simwabwu juniora, spolu s jeho ženou a nechyběl ani jejich synek Abel, kterého známe ze školy. Odpoledne uteklo jako voda a za silného deště jsme se dopravili zpět domů do Iwambi.

Já, coby dítě z muzikantské rodiny, jsem od příjezdu do Afriky prahla po tom, abych slyšela a viděla nějaké ty místní písně a tance. V televizi jsem často viděla, jak vypadají takové mše. Krásné, melodické písně, lidi oblečení do pestrobarevných oděvů zpívají, tleskají a jemně se vlní.....Tetička našeho Iwambijského hostitele Chrise nás pozvala na nedělní mši, ba co víc, slavnostní otevírání nové farnosti. Páni, jak já jsem byla nadšená a tešila se. Přehráli jsme všechny fotky do laptopu, abychom mohli nahrávat i krátké videa. Čeho? No přeci těch písní a tanců. Oblékli jsme se tak slavnostně, jak nám to naše cestovatelská garderoba dovolila a v 9 ráno jsme nasedli do dala dala a frčeli do vedlejší vesnice, kde se celá událost konala. Jedna z žen začala zpívat a v momentě se přidali všichni ostatní. Znělo to krásně, úsměv jsem měla blažený a ouška i dušička si lahodili. Za bránou do areálu byla po obou stranách řada dětí, které vítaly každý autobus zpěvem doprovázaným tleskáním do rytmu. Vše nasvědčovalo tomu, že je to velká událost a bude to báječné. Tak a teď přichází jedno velké OUVEJ. Vysednutím z dala dala všechno skončilo. Mše začala až za dvě hodiny, které jsme naštěstí jen částečně strávili na žhnoucím sluníčku. Dalších pár hodin zabralo předčítání z bible a různé proslovy, jak jinak než ve swahilšťině. Tanečky a zpěvy se konaly velmi poskromnu. Tetička nás nechtěla, po úpěnlivě očekávaném konci, nechat odejít a museli jsme zůstat ještě na pozdní oběd. Večer, když jsme se vrátili domů se nás Chris ptal, co jsme se z dnešního dne naučili. Já jsem hrdě prohlásila, že jíst rukama. A to dokonce rýži s trochou šťávy (ruce jsem si samozřejmě předtím umyla ve vodě divné barvy). Tak skončil nedělní den se slibem, že příští návštěvu kostela, nebo mše si hodně dobře promyslím. (Pozn. Ondra - gospelové církve mají daleko živější mše, ale Terču už asi těžko přesvědčím, aby na nějakou zašla.)


Foto: Chrisova tetička vyšňořená na slavnostní otevírání nové farnosti

V pondělí po obědě už jsme se dopravili do Mahanga, kde nás čekalo vřelé přivítání. Než nás začali tradičně hostit, šli jsme se podívat, jak pokračuje práce na první učebně ve škole. Dělníci nahazovali vnitřní omítku. Podlaha malinko vázla díky malému zádrhelu u dodavatelské firmy. Urgovali jsme tedy dodávku štěrku, který dovezli ještě ten den. Rychlost napomohla další chybičce a dostali jsme štěrk jiný, než byl objednaný. Druhý den bylo vše napraveno, takže teď už stačí jen vyhrnout rukávy.... Při minulé návštěvě jsme taky objednali výkop jámy pro školní toalety, které budou stát opodál budovy. Protože je právě období dešťů, našli jsme jen velkou díru v zemi zaplněnou vodou, a tak se bude zase na něco čekat :)))


Foto: obří slimák a naše zahrádečka. Snad se nám ted slimák vyhne.

[Vsuvka od Ondry: Do Mahanga jsme jeli z Mswiswi taxíkem (asi 8 km). Ovšem kolotaxíkem. Mně vezl místní (zřejmě jediný) taxikář. Terča jela s Džumou, který nás přijel vyzvednout. Jak si řidiči zdobí svá auta, tak si můj taxikář zdobil kolo. Vypadalo to legračně, ale já se vezl jako král. Na nosiči měl připevněný kartón, aby to netlačilo na zadek a vzadu na kole přivařené malé výstupky na chodidla. Jak vidíte na obrázku, nosil černé brýle a každého zdravil Amani!, což značí mír nebo pokoj. Místní funky rastaman.]

Foto: kolo-taxík a jeho hrdý majitel; Ondra při výuce psaní

Ale abychom nezaháleli, vzali jsme záhy motyčku, vyptali si kousek volné půdy a šli si udělat vlastní zahrádečku. Teď nezbývá než ji pěkně opečovávat a čekat, jestli budeme mít svoji mkrvičku, papričky a lilek. Po práci jsme šli nakoupit sešity do nedalekého místního "super mini pidi marketu", kde se na nás doslova pověsily děti. Mě se jich v jeden moment drželo pět. A tak jsme si s nimi hráli až nás komáři zahnali domů. A byl to moc příjmený den, ostatně jako každý. Spalo se nám lépe, protože jsme si koupili nové moskytiéry, ty staré nebyly bohužel moc funkční.


Foto: v obležení dětí v Mahangu; stará moskytiéra, kterou jsme vyměnili;

V úterý jsme jeli do vedlejší vesnice zaplatit školné za sponzorované studenty a podívat se kde, s kým a jak bydlí v Mahangu. Školnému a všemu co je potřeba ke studiu budeme věnovat jednu samostatnou reportáž. Původní plán zůstat až do čtvrtka se kvůli mé nemoci nezdařil, tak jsme Mahango opustili už ve středu ráno. Ale už v pondělí jedeme znova. Tentokrát to snad vyjde a zůstaneme na víc dnů.

Tereza

05 - Nekončící déšť v údolí komárů

Tímto dobrodružným nadpisem uvádíme svou reportáž z Mahanga. Do vesnice jsme přijeli v sobotu ve složení Ondra, Terča, Chris, Charles a Michael. V důsledku pozdního příjezdu (Chris musí v sobotu do oběda pracovat) jsme měli naspěch. Pozdravili jsme se s vesničany, dali si zdvořilostní oběd (hodinu nazpět jsme měli jeden velký u Michaela) a už jsme frčeli do nejbližšího centra civilizace nakupovat materiál na dokončení jedné třídy školky. Velmi nepříjemná zkušenost sestávající z dohadování se s přepravcema a jeho pomocníky, všude okolo chaos, obchod probíhal vprostřed trhu a to ještě na vícero místech, plno lidí kolem a já byl rád, že tam nejsem sám. S milionem šilinků u sebe jsem se necítil moc dobře ani tak. Při placení vám všichni hledí do peněženky, kolik tam máte a vy nevíte, kdo patří ke komu.


Foto: Terča při praní doma v Iwambi; nakládka cementu;

Obchod se teda nakonec zdařil a my jsme vyrazili za nákladáčkem naloženým cementem, na jehož korbě stáli nosiči a jeden muž z Mahanga, aby jistil, že se po cestě nic "neztratí". Například celé auto. Po cestě jsme se stavili ještě do štěrkovky pro štěrk, ale bylo zavřeno, tak jsme to odložili na pondělí. Po návratu do Mahanga nás naši přátelé opustili a já s Terčou jsme zůstali u pana Simwaby, kde nás čekalo zase jídlo. Hoštění a obskakování pokračovalo i v průběhu ostatních dnů. Ženy z party KLINIKA se po dni střídali, aby nám chystali jídlo, uklízeli po nás, dokonce i spali s námi v jednom domě, ráno brzo vstávali, aby bylo vše připraveno. Marně jsme protestovali, že o takové opečovávání nestojíme, navíc nám to bylo i nepříjemné, že někdo kvůli nám musí strádat. Když jsem šel první noci na záchod, která je na zahradě, jedna žena stála opodál záchodu s lucernou a druhá seděla u dveří domu. To už myslím bylo hodně. Každý nemusí slyšet, co dělám na záchodě... Nicméně další noci už se to nestalo, asi pochopili, že to zvládneme sami, měli jsme s sebou svítilnu.


Foto: Terča zkouší život farmářky; nejkrásnější záchod na světě

Výlet na noční záchod je dobrodružství samo o sobě, všude plno cizích zvuků, všudypřítomní komáři, hmyz, netopýři, breberky a temná díra v podlaze hliněného domečku čekající, až se propadne. Ve vedlejší vesnici ten den zemřel chlapec, který se propadl do takového podobného otvoru, takže jisté obavy o bezpečnost byly :-))) A to nevíte, co lozí po zemi a létá ve vzduchu, všechno je tak 2x až 3x větší než u nás. Přes děravé moskytiéry nás komáři mučili od soumraku do úsvitu a postele, jež zažili minimálně první světovou válku, nám mnoho pohodlí taky nezajistily. Snad bych radši spal na zemi jako místní, než se propadat do středu postele a vstávat s bolavými zády. Představoval jsem si proto, že se válím v houpací síti, která se nehoupe. První noc jsme téměř nespali, druhou to samé a teprve třetí jsme zamhouřili oka na vícero hodin. Bestie, bestie, bestie krvelačné to jsou, ti komáři...


Foto: nejkrásnější koupelna pod sluncem s tyrkysovou vodou; jeden z našich častých pronásledovatelů;

Neděle nebyla nijak sváteční, ráno jsme šli zavézt jednu malou holčičku do lékarny, aby se na ni podívala sestřička. Zle jí totiž hnisal prst na noze. Doprovodili jsme ji a její babičku domů. Cestou kolem nás přibyla snad desítka skotačících dětí, kteří nám nakonec zazpívali pár písniček a ještě pekný kus cesty nás doprovodili. Odpoledne jsme vyrazili na pole, zkusit si život rolníka při okopávání kukuřice. Lilo z nás jako z konve, slunce nemilosrdně žhnulo a našim nenavyklým dlaním natékaly mozoly. Ale na jedno políčko jsme hrdinně vydrželi, až se místní divili. Hygiena naší squadry spočívala v polévání se vodou z kbelíků. Vodou barvy nahnědlé až hnědé a tak pravidlem bylo nepolykat. Ale nemyslete si, nestěžujeme si, jen konstatujeme skutečnosti. Za naše strasti se nám odvěčila příroda, která je kolem tak nádherná. Hory v dálce nabízejí velkolepé scenérie, kolem se to hemží krásnými exotickými ptáky pestrých barev a vůbec život bují, vždyť je období dešťů. Večer jsme pak zpívali se ženami písně a bylo to krásné a poetické, jak se hlasy poklidně nesli noční tmou. My jsme přidali i jednu moravskou lidovou.

V pondělí měl být rušný den, ale nevyšlo to až tak docela. Ráno jsme vstali brzy a na kole jeli do střední školy ve vedlejší vesnici. Třem studentům jsme se rozhodli zaplatit školné na střední škole. Všichni jsou buď úplní nebo částeční sirotci (jen 1 rodič) a na školné nemají prostředky. Cesta trvala snad hodinu, kola neměla brzdy a tak jsme museli předvídat a brzdit chodidly. [Podemnou((Tereza)) se navíc kolo vlnilo a třepalo jako africká tanečnice] Škola vyrostla, resp. stále roste mezi dvěma vesnicemi, v okolí jsou jenom pole a divočina. Stavba se financuje z příspěvků. Každá rodina v každé vesnici v okolí musí přispět ročně poplatek 10 000 TSh (asi 200 Kč). Předtím to byla polovina, teď poplatek zvýšili. Škola by měla přinést vyšší vzdělání i na venkov do rodin farmářů. Dokončena je zatím jedna budova, pracuje se na další. Učí se zatím jen jeden ročník studentů, druháci, kteří vloni začali. Prváci by měli nastupovat asi za 14 dnů, po dokončení prostor. Mezitím zvelebují prostředí kolem, okopávají, vytrhávají, vysazují. Školné na
Další výdaje, které za ně musíme uhradit představuje školní uniforma a sešity a učebnice.
Studenti, kterým jsme zaplatili školné, se jmenují Adela Bonifas, Bakia Tobias a Emanuel Andreas. Chris s Michaelem zaplatili školné za dalšího studenta - Baraku Edwarda. Více o školném včetně finanční náročnosti a fotek studentů uveřejníme v další reportáži.

Učitelé jsou mladí a ochotní, provedli nás po areálu, ukázali, vysvětlili, zasvětili. Někteří z nich dojíždí do školy na kole až 20-30 km. A podotýkám, že silnice rozhodně nejsou asfaltové. Přátelsky jsme se rozloučili se slibem, že přivezeme školné příští týden a vyrazili jsme domlouvam přepravu písku. Přepravci byli Indové nebo Pákistánci s několika náklaďáky a protože budujeme stavbu pro sirotky, dali nám i slevu. Od nich zase zpět do Mahanga a mělo se jet zajišťovat štěrk, ale déšť nám nedal. Zastavili jsme se na oběd u pana Simwaby a než jsme se vyhrabali, začalo pršet. A nepřestávalo. A zesilovalo. Oceán se vylil z hůry. Prostě nám nebylo dáno ten den odjet a tak jsme museli zůstat v Mahangu další noc.

Štěrk jsme tedy domluvili v úterý ráno, zaplatili, dostali dopravu zdarma a jeli jsme domů. Simwaba a Juma (čti Džuma) - naši ochránci z Mahanga - se s námi rozloučili a jeli zpět do své rodné vísky, zanechajíc naše kola u zastávky, aby je později vyzvedli kluci z obce. A my drnkajíce se v dala dala, unavení, zpocení a špinaví se těšili do Mbeyi, která představuje záblesk civilizace. Ale rovněž se těšíme na příští týden, kdy se do Mahanga na několik dnů zase vracíme.