06 - Reportáž maroda

Byla jsem pověřena napsat reportáž. Ležím si totiž v posteli.Skolila mě chřipka s pořádnou rýmou, kašlem a horečkama. Co naplat, musím to vyležet. Naštěstí mně už malinko pookřálo, tak se do toho pouštím, abych nezahálela. Díky tomu jsme alespoň poznali milovníka medvídků a medvědů Dr. Shannona, který přijel před dvěma lety z Texasu a pracuje jako koordinátor oddělení HIV péče. Kontakt se může v budoucnu hodit. Ten mi předepsal nějaké léky.

Takže co se událo za další téměř uplynulý týden? Sobotní odpoledne jsme byli, spolu s Charlesem, navštívit "Bibi Simwabwu" - manželka našeho Mahangovského hostitele. Paní Simwabwová žije v Mbeyi a vede skupinu ovdovělých žen, které si společně vydělávají pletením oděvů a výrobou rákosových matrací. Bohužel jediný pletací stroj, zajišťující příjem cca 200 tisíc Tsh za měsíc, se pokazil. Suma na opravu je poměrně vysoká a kapitál žádný. Nabídli jsme bezúročnou půjčku na dva měsíce, kterou odmítly.... Prý se bojí, že to nesplatí. Ale není risk, není zisk.

Poznali jsme tedy "Bibi" a postupně přišly téměř všechny ženy ze skupiny. Mimochodem mě naučily, jak z rákosových stébélek vyrobit matraci. Těžké to není, horší je dostat do ruky ten správný "grif" a rychlost. Já před nimi smekám, protože musí pořádně zabrat, aby svoji práci co nerychleji zúročily. Dále jsme pak měli tu čest poznat pana Simwabwu juniora, spolu s jeho ženou a nechyběl ani jejich synek Abel, kterého známe ze školy. Odpoledne uteklo jako voda a za silného deště jsme se dopravili zpět domů do Iwambi.

Já, coby dítě z muzikantské rodiny, jsem od příjezdu do Afriky prahla po tom, abych slyšela a viděla nějaké ty místní písně a tance. V televizi jsem často viděla, jak vypadají takové mše. Krásné, melodické písně, lidi oblečení do pestrobarevných oděvů zpívají, tleskají a jemně se vlní.....Tetička našeho Iwambijského hostitele Chrise nás pozvala na nedělní mši, ba co víc, slavnostní otevírání nové farnosti. Páni, jak já jsem byla nadšená a tešila se. Přehráli jsme všechny fotky do laptopu, abychom mohli nahrávat i krátké videa. Čeho? No přeci těch písní a tanců. Oblékli jsme se tak slavnostně, jak nám to naše cestovatelská garderoba dovolila a v 9 ráno jsme nasedli do dala dala a frčeli do vedlejší vesnice, kde se celá událost konala. Jedna z žen začala zpívat a v momentě se přidali všichni ostatní. Znělo to krásně, úsměv jsem měla blažený a ouška i dušička si lahodili. Za bránou do areálu byla po obou stranách řada dětí, které vítaly každý autobus zpěvem doprovázaným tleskáním do rytmu. Vše nasvědčovalo tomu, že je to velká událost a bude to báječné. Tak a teď přichází jedno velké OUVEJ. Vysednutím z dala dala všechno skončilo. Mše začala až za dvě hodiny, které jsme naštěstí jen částečně strávili na žhnoucím sluníčku. Dalších pár hodin zabralo předčítání z bible a různé proslovy, jak jinak než ve swahilšťině. Tanečky a zpěvy se konaly velmi poskromnu. Tetička nás nechtěla, po úpěnlivě očekávaném konci, nechat odejít a museli jsme zůstat ještě na pozdní oběd. Večer, když jsme se vrátili domů se nás Chris ptal, co jsme se z dnešního dne naučili. Já jsem hrdě prohlásila, že jíst rukama. A to dokonce rýži s trochou šťávy (ruce jsem si samozřejmě předtím umyla ve vodě divné barvy). Tak skončil nedělní den se slibem, že příští návštěvu kostela, nebo mše si hodně dobře promyslím. (Pozn. Ondra - gospelové církve mají daleko živější mše, ale Terču už asi těžko přesvědčím, aby na nějakou zašla.)


Foto: Chrisova tetička vyšňořená na slavnostní otevírání nové farnosti

V pondělí po obědě už jsme se dopravili do Mahanga, kde nás čekalo vřelé přivítání. Než nás začali tradičně hostit, šli jsme se podívat, jak pokračuje práce na první učebně ve škole. Dělníci nahazovali vnitřní omítku. Podlaha malinko vázla díky malému zádrhelu u dodavatelské firmy. Urgovali jsme tedy dodávku štěrku, který dovezli ještě ten den. Rychlost napomohla další chybičce a dostali jsme štěrk jiný, než byl objednaný. Druhý den bylo vše napraveno, takže teď už stačí jen vyhrnout rukávy.... Při minulé návštěvě jsme taky objednali výkop jámy pro školní toalety, které budou stát opodál budovy. Protože je právě období dešťů, našli jsme jen velkou díru v zemi zaplněnou vodou, a tak se bude zase na něco čekat :)))


Foto: obří slimák a naše zahrádečka. Snad se nám ted slimák vyhne.

[Vsuvka od Ondry: Do Mahanga jsme jeli z Mswiswi taxíkem (asi 8 km). Ovšem kolotaxíkem. Mně vezl místní (zřejmě jediný) taxikář. Terča jela s Džumou, který nás přijel vyzvednout. Jak si řidiči zdobí svá auta, tak si můj taxikář zdobil kolo. Vypadalo to legračně, ale já se vezl jako král. Na nosiči měl připevněný kartón, aby to netlačilo na zadek a vzadu na kole přivařené malé výstupky na chodidla. Jak vidíte na obrázku, nosil černé brýle a každého zdravil Amani!, což značí mír nebo pokoj. Místní funky rastaman.]

Foto: kolo-taxík a jeho hrdý majitel; Ondra při výuce psaní

Ale abychom nezaháleli, vzali jsme záhy motyčku, vyptali si kousek volné půdy a šli si udělat vlastní zahrádečku. Teď nezbývá než ji pěkně opečovávat a čekat, jestli budeme mít svoji mkrvičku, papričky a lilek. Po práci jsme šli nakoupit sešity do nedalekého místního "super mini pidi marketu", kde se na nás doslova pověsily děti. Mě se jich v jeden moment drželo pět. A tak jsme si s nimi hráli až nás komáři zahnali domů. A byl to moc příjmený den, ostatně jako každý. Spalo se nám lépe, protože jsme si koupili nové moskytiéry, ty staré nebyly bohužel moc funkční.


Foto: v obležení dětí v Mahangu; stará moskytiéra, kterou jsme vyměnili;

V úterý jsme jeli do vedlejší vesnice zaplatit školné za sponzorované studenty a podívat se kde, s kým a jak bydlí v Mahangu. Školnému a všemu co je potřeba ke studiu budeme věnovat jednu samostatnou reportáž. Původní plán zůstat až do čtvrtka se kvůli mé nemoci nezdařil, tak jsme Mahango opustili už ve středu ráno. Ale už v pondělí jedeme znova. Tentokrát to snad vyjde a zůstaneme na víc dnů.

Tereza