05 - Nekončící déšť v údolí komárů

Tímto dobrodružným nadpisem uvádíme svou reportáž z Mahanga. Do vesnice jsme přijeli v sobotu ve složení Ondra, Terča, Chris, Charles a Michael. V důsledku pozdního příjezdu (Chris musí v sobotu do oběda pracovat) jsme měli naspěch. Pozdravili jsme se s vesničany, dali si zdvořilostní oběd (hodinu nazpět jsme měli jeden velký u Michaela) a už jsme frčeli do nejbližšího centra civilizace nakupovat materiál na dokončení jedné třídy školky. Velmi nepříjemná zkušenost sestávající z dohadování se s přepravcema a jeho pomocníky, všude okolo chaos, obchod probíhal vprostřed trhu a to ještě na vícero místech, plno lidí kolem a já byl rád, že tam nejsem sám. S milionem šilinků u sebe jsem se necítil moc dobře ani tak. Při placení vám všichni hledí do peněženky, kolik tam máte a vy nevíte, kdo patří ke komu.


Foto: Terča při praní doma v Iwambi; nakládka cementu;

Obchod se teda nakonec zdařil a my jsme vyrazili za nákladáčkem naloženým cementem, na jehož korbě stáli nosiči a jeden muž z Mahanga, aby jistil, že se po cestě nic "neztratí". Například celé auto. Po cestě jsme se stavili ještě do štěrkovky pro štěrk, ale bylo zavřeno, tak jsme to odložili na pondělí. Po návratu do Mahanga nás naši přátelé opustili a já s Terčou jsme zůstali u pana Simwaby, kde nás čekalo zase jídlo. Hoštění a obskakování pokračovalo i v průběhu ostatních dnů. Ženy z party KLINIKA se po dni střídali, aby nám chystali jídlo, uklízeli po nás, dokonce i spali s námi v jednom domě, ráno brzo vstávali, aby bylo vše připraveno. Marně jsme protestovali, že o takové opečovávání nestojíme, navíc nám to bylo i nepříjemné, že někdo kvůli nám musí strádat. Když jsem šel první noci na záchod, která je na zahradě, jedna žena stála opodál záchodu s lucernou a druhá seděla u dveří domu. To už myslím bylo hodně. Každý nemusí slyšet, co dělám na záchodě... Nicméně další noci už se to nestalo, asi pochopili, že to zvládneme sami, měli jsme s sebou svítilnu.


Foto: Terča zkouší život farmářky; nejkrásnější záchod na světě

Výlet na noční záchod je dobrodružství samo o sobě, všude plno cizích zvuků, všudypřítomní komáři, hmyz, netopýři, breberky a temná díra v podlaze hliněného domečku čekající, až se propadne. Ve vedlejší vesnici ten den zemřel chlapec, který se propadl do takového podobného otvoru, takže jisté obavy o bezpečnost byly :-))) A to nevíte, co lozí po zemi a létá ve vzduchu, všechno je tak 2x až 3x větší než u nás. Přes děravé moskytiéry nás komáři mučili od soumraku do úsvitu a postele, jež zažili minimálně první světovou válku, nám mnoho pohodlí taky nezajistily. Snad bych radši spal na zemi jako místní, než se propadat do středu postele a vstávat s bolavými zády. Představoval jsem si proto, že se válím v houpací síti, která se nehoupe. První noc jsme téměř nespali, druhou to samé a teprve třetí jsme zamhouřili oka na vícero hodin. Bestie, bestie, bestie krvelačné to jsou, ti komáři...


Foto: nejkrásnější koupelna pod sluncem s tyrkysovou vodou; jeden z našich častých pronásledovatelů;

Neděle nebyla nijak sváteční, ráno jsme šli zavézt jednu malou holčičku do lékarny, aby se na ni podívala sestřička. Zle jí totiž hnisal prst na noze. Doprovodili jsme ji a její babičku domů. Cestou kolem nás přibyla snad desítka skotačících dětí, kteří nám nakonec zazpívali pár písniček a ještě pekný kus cesty nás doprovodili. Odpoledne jsme vyrazili na pole, zkusit si život rolníka při okopávání kukuřice. Lilo z nás jako z konve, slunce nemilosrdně žhnulo a našim nenavyklým dlaním natékaly mozoly. Ale na jedno políčko jsme hrdinně vydrželi, až se místní divili. Hygiena naší squadry spočívala v polévání se vodou z kbelíků. Vodou barvy nahnědlé až hnědé a tak pravidlem bylo nepolykat. Ale nemyslete si, nestěžujeme si, jen konstatujeme skutečnosti. Za naše strasti se nám odvěčila příroda, která je kolem tak nádherná. Hory v dálce nabízejí velkolepé scenérie, kolem se to hemží krásnými exotickými ptáky pestrých barev a vůbec život bují, vždyť je období dešťů. Večer jsme pak zpívali se ženami písně a bylo to krásné a poetické, jak se hlasy poklidně nesli noční tmou. My jsme přidali i jednu moravskou lidovou.

V pondělí měl být rušný den, ale nevyšlo to až tak docela. Ráno jsme vstali brzy a na kole jeli do střední školy ve vedlejší vesnici. Třem studentům jsme se rozhodli zaplatit školné na střední škole. Všichni jsou buď úplní nebo částeční sirotci (jen 1 rodič) a na školné nemají prostředky. Cesta trvala snad hodinu, kola neměla brzdy a tak jsme museli předvídat a brzdit chodidly. [Podemnou((Tereza)) se navíc kolo vlnilo a třepalo jako africká tanečnice] Škola vyrostla, resp. stále roste mezi dvěma vesnicemi, v okolí jsou jenom pole a divočina. Stavba se financuje z příspěvků. Každá rodina v každé vesnici v okolí musí přispět ročně poplatek 10 000 TSh (asi 200 Kč). Předtím to byla polovina, teď poplatek zvýšili. Škola by měla přinést vyšší vzdělání i na venkov do rodin farmářů. Dokončena je zatím jedna budova, pracuje se na další. Učí se zatím jen jeden ročník studentů, druháci, kteří vloni začali. Prváci by měli nastupovat asi za 14 dnů, po dokončení prostor. Mezitím zvelebují prostředí kolem, okopávají, vytrhávají, vysazují. Školné na
Další výdaje, které za ně musíme uhradit představuje školní uniforma a sešity a učebnice.
Studenti, kterým jsme zaplatili školné, se jmenují Adela Bonifas, Bakia Tobias a Emanuel Andreas. Chris s Michaelem zaplatili školné za dalšího studenta - Baraku Edwarda. Více o školném včetně finanční náročnosti a fotek studentů uveřejníme v další reportáži.

Učitelé jsou mladí a ochotní, provedli nás po areálu, ukázali, vysvětlili, zasvětili. Někteří z nich dojíždí do školy na kole až 20-30 km. A podotýkám, že silnice rozhodně nejsou asfaltové. Přátelsky jsme se rozloučili se slibem, že přivezeme školné příští týden a vyrazili jsme domlouvam přepravu písku. Přepravci byli Indové nebo Pákistánci s několika náklaďáky a protože budujeme stavbu pro sirotky, dali nám i slevu. Od nich zase zpět do Mahanga a mělo se jet zajišťovat štěrk, ale déšť nám nedal. Zastavili jsme se na oběd u pana Simwaby a než jsme se vyhrabali, začalo pršet. A nepřestávalo. A zesilovalo. Oceán se vylil z hůry. Prostě nám nebylo dáno ten den odjet a tak jsme museli zůstat v Mahangu další noc.

Štěrk jsme tedy domluvili v úterý ráno, zaplatili, dostali dopravu zdarma a jeli jsme domů. Simwaba a Juma (čti Džuma) - naši ochránci z Mahanga - se s námi rozloučili a jeli zpět do své rodné vísky, zanechajíc naše kola u zastávky, aby je později vyzvedli kluci z obce. A my drnkajíce se v dala dala, unavení, zpocení a špinaví se těšili do Mbeyi, která představuje záblesk civilizace. Ale rovněž se těšíme na příští týden, kdy se do Mahanga na několik dnů zase vracíme.