08 - Naši studenti

Předem reportáže radostně dávám vědět, že Terča už
je zdravá. Ještě občas zakašle, ale už to není jako minulý
týden. Zatímco se doma kurýrovala, já jsem v sobotu vyrazil
na výšlap. Co se zdálo jako nedaleký kopeček, se ukázalo
být pořádným kopčiskem, který je pěkně daleko. Hned za
20 minut od startu jsem zjistil, že docházejí baterie na
foťáku, což mne zamrzelo, ale co už. Vracet se mně
nechtělo, měl jsem pěkně našlápnuto. Tempo se trochu
zbrzdilo, když jsem se prodíral kukuřicí a polemi, místo
abych šel po pěšině. Taky jsem pak hledal most přes
řeku, která teď v období dešťů je nebezpečně
rozvodněná. Pěšinkami jsem se proplétal osadami domků s
políčky kukuřice, kávy, banánovníků, rajčat a fazolí. Jak
jsem stoupal výš a výš, měnil se i terén. Pole vystřídaly lesy,
kde jsem občas zahlédl houby, pak nastoupily vysoké traviny
a kapradiny. Občas jsem zahlédl luční květiny, které se
dole nevidí. Kopec mohl být v nadmořské výšce kolem
2200 m.n.m. Nahoře už vyfukovalo a teplota poklesla.
Kolem se honily bouřkové mraky a v dálce hřmělo. A tam,
úplně nahoře, byl klid. Božský klid. Město v dálce pode
mnou, starosti a myšlenky odletěli společně s větrem.
Pustil jsem si z mobilu pokojný jazz v podání Stana Getze a
nechal se taky unášet tou krásnou melodií.

Ale všechno jednou končí a i já musel sestoupit zpátky "na
zem". Ostatně už bylo načas, mraky se stahovaly blíž a
blíž a byly hustější a hustější. Poslední metry domů jsem
už musel běžet, abych unikl těžkým dešťovým kapkám
padajícím v chuchvalcích dolů. V neděli jsme s Chrisem
připravili plakáty na závod kol. Stejně jako minule, i letos
chceme závod pořádat a založit tak tradici. Datum jsme
stanovili na 17. března. Ceny budou opět o něco
lukrativnější než minule. První cena bude horské kolo
(samozřejmě second hand jako všechno tady). Cenu
věnuju já, možná s malým přispěním Chrise.

Foto: poničený most způsobený erozí půdy - Iwambi;

V pondělí jsme již klasicky vyrazili do Mahanga. Přivezli
jsme uniformy a boty pro naše studenty a taky plakáty. Adéla
nedorazila kvuli dešti včas z Mbeyi, tak jsme za přítomnosti
příbuzných sirotků předali uniformy zbývajícím třem
(zastoupili jsme Chrise v případě Baraky). Moc jim to
slušelo, ztěží skrývali radostné usměvy. Děkujeme tedy
vám za jejich radost a naději na lepší budoucnost. Není to
jen naše díky, ale díky jich samotných, jejich opatrovníků a
lidí z Mahanga, kterým na osudu sirotků záleží. Škola pro
malé sirotky v Mahangu se taky pomalu přeměňuje,
dokončila se kromě vnitřní i vnější omítka první třídy. Do
10 dnů by měly být hotové všechny práce. Také lavice se
dokončují. Ty ale budeme muset dopravit z Mbeyi.

Foto: naši studenti v uniformách (chybí Adela); Teri při přípravě chapati

Další den jsme vyrazili vylepit plakáty do centra Mahanga, na
trh. My bydlíme na kraji Mahanga a do "centra" je to asi 2,5
km. V podstatě celý den pršelo a tak jsme museli využít
krátké chvíle, kdy se nic z oblohy nesypalo. Šel s námi
předseda obce a při vylepování se všichni seběhli a chtěli
vědět, co se děje. Každý byl potěšen, že se zase bude
konat závod. Letos samozřejmě očekáváme daleko větší
účast. A protože se ptaly i ženy, jestli můžou závodit,
rozhodli jsme se, že udělíme cenu i první ženské
závodnici. Ta samozřejmě nebude tak lukrativní jako první
cena pro celkového vítěze.

Foto: snopy travin připravených na opravu střechu domku v Mahangu; ženy při práci na rýžovém poli (Mahango)

Ve středu konečně přestalo pršet, tak jsme vyrazili s
panem Simwabwou na pole. S mačetou a motykou.
Připravovali jsme pole pro výsadbu rýže. My jsme kopali
motykou járek, do kterého se zadržuje voda z pole, zatímco
Simwabwa s jedním mladíkem orali pluhem druhou polovinu
za pomoci najatých volů. Taková vesnická romantika, jen ta
dřina moc romantická není. Ale práce nám nevadí. Někdo
mně řekl, že manuální práce člověka činí skromnějším.
Něco na tom je. Odpoledne Terča připravovala za pomoci
žen placky chapati (čti čapáty), které nám tak moc
chutnají. Chapati pocházejí z Indie a díky indickým
přistěhovalcům se staly populární v nejedné africké zemi.
Není to nic těžkého. Pšeničná mouka, voda, trochu soli. To
se smíchá, udělá těsto, uválí do placek a osmaží na oleji.
A když už jsme u toho jídla, mám pro vás tip. Někteří už
to asi znají, ale pro ty z vás, kdo ne, tak vám řeknu, jak si
udělam chutnou a zdravou snídani. Chleba s trochou másla
nebo bez a na to si dejte posolené avokádo. Ach nebesa, to
je vám bašta. Avokádo ale musí být zralé. Taky jsou jich tuny
a nedrahé, tak si tuto snídani občas s radostí dopřejeme.
Chleba sice není český, ale podobá se mu. A ještě jedna
věc, která tak nějak souvisí s jídlem. Možná se ptáte, jak to
tu přežíváme? Nemáme problémy se zažíváním? Když to
řekneme jednoduše, nemáme sračku? Snad někteří víte,
že v předchozích letech jsem s tím měl velké problémy.
Letos je to o hodně lepší, tu a tam se objeví nějaké běhací
stavy, ale nijak často. Jedním z důvodů je zřejmě
Chlorela, kterou si Terča přivezla. Chlorela jsou v podstatě
sušené sladkovodní řasy slisované do tablet. Pár tablet
denně pomůže obrovsky, ale také to není konečné řešení a proto ji používáme jen v případě nutnosti (Mahango apod.)