10 - Pokoření Loleza Peak

Sobota ráno. Budík měl nemilosrdně zvonit v 6, ale nějakým nedopatřením (díky za něj) zvonil o krásné půlhodiny později. Celou noc pršelo a tak jsme byli zvědaví, jestli budeme moct uskutečnit plánovaný výšlap na nedaleký vrchol Loleza, jež jsme téměř každý den sledovali z dala dala při cestě do města a slibovali jeho brzké zdolání. Jak už to bývá, zájemců o výpravu bylo několik, včetně kamaráda Michaela a jeho stotřicetikilové manželky Pendo. Konečný počet se ale zastavil na čtyřech lidech. Polovička jsme byli my dva, dále pak mladý Thomass, kterého jsme vyzvedli v sirotčinci a společně vyrazili setkat se s Charlesem. Ten nezklamal a zachoval se jako správný Tanzaňan, tzn. ve smluvený čas na smluveném místě nebyl a jeho hlas, vysvětlující do telefonu, že je na cestě, zněl věrohodně. Ovšem na cestě z postele do koupelny :). Po chvíli jsme se sešli a plní elánu jsme vyrazili vzhůru do kopců. Loleza Peak trčí do výšky 2656m, město Mbeya je v nadmořské výšce 1700m.




Foto: pohled z první části výšlapu; odpočinek u kříže

Charles rozdělil celou cestu na tři etapy. První etapa končila zhruba ve druhé třetině celého kopce u velkého, bílého kříže. Cesta k němu vedla úzkou, kluzkou a velmi příkrou cestičkou, na které se nám nohy smekaly co chvilka. Ja jsem zůstala od samého začátku pozadu a počítala cestou všechny slimáky, kteří mě hravě předbíhali. Kluci byli tak hodní, že na mě po chvilkách čekali a odpočívali, zatímco mě odpočinek minul, protože než jsem se k nim funící, zpocená a s rudým obličejem doplazila, oni nabrali dech a jelo se dál. Thomas po chvilkách poklusával, Charles dělal všechno - občas popoběhl, pusou mlel bez přestávky, zapojil do výšlapu malou rozcvičku, zpíval si a informoval nás, že na Lolezu vylezl už několikrát a jeho nejkratší čas byl hodinu a půl nahoru, 40 minut pak sestup dolů. A do toho všecho nesčetněkrát opakoval, jak ho to baví. Nezmar. No a Ondra, ten vypadal být taky v pohodě. Já přiznávám, že jsem si po první půlhodině začala pohrávat s myšlenkou, že to vzdám a počkám až půjdou dolů....Nakonec jsme první část zvládli a odměnou nám byl široký a nádherný výhled na město pod náma, které tam zůstalo se všemi těmi lidmi a zvuky. Kolem nás bylo jen ticho, občas prolomené cinkáním zvonečků krav pasoucích se nahoře ve strmých kopcích. Aby jsme nezaháleli, vytrhli nás z toho kochání mravenčí obyvatelé místních vrcholků, kteří nelenili a ve chvilce kdy jsme zastavili, nám nalezli pod nohavice a agrasivně kousali, čímž nás donutili k dalšímu pohybu. Část druhá byla nejzajímavější, téměř kolmé stoupání jsme zdolávali pěkně po čtyřech. Stezka, kterou pro výstup nahoru doporučoval průvodce se vinula mírně někde naokolo, o to pak mnohem dýl. My jsme zvolili cestičku, kterou pro takové jako jsme my, vymlel déšť. Celý úsek nebyl dlouhý, odhaduju 50 metrů. Škoda, mohl být i delší, bavilo mě hledat si místečko, kde se chytit a kam stoupnout. Přemýšlela jsem, co by se stalo, kdyby člověku uklouzla noha ..... nebylo by o co se zastavit ani zachytit. Nicméně tuhle část jsme bravurně všichni zvládli a mohli se pustit do části třetí, která už byla více méně po hřebenu a cestička nás dovedla až k vytyčenému bodu, dosaženého v čase necelé tři hodiny. Bohužel výhled nám trošku pokazily šedé mraky, které nás obejmuly ze všech stran, schovaly sluníčko a nám pak rozehřátým začala být pěkná zima. Nahoře jsme si trošku odpočinuli, krátce popovídali s pracovníkem místních telekomunikací, který si půjčil od Ondry mikroskop (tak říkal dalekohledu), vyptal si od něj telefoní číslo a při loučení se netrpělivě ptal jestli mu už dnes večer zavolá :))). No a jak každý určitě víte, nejenom nahoru je to makačka, ale i dolů a kolikrát ještě horší. Mně už svaly na nohách vypovídaly, nohy se mi třásly až jsem myslela, že dolů se jen skutálím. Takže jsem byla zase poslední,zatímco chlapi si vesele poskakovali dolů a Charles mě popichoval a chtěl se domluvit na stejný výšlap hned druhý den, prý že budu o hodně silnější a zvládnu to rychleji. Dolů jsme sešplhali po dalších dvou hodinách intenzivního sestupu.

Foto: Terča při zdolávání nejprudšího úseku cesty; Ondra s částí Mbeyi v pozadí



Žízniví a vyhládlí jsme zapadli do restaurace Itimbu, kterou máme tak rádi a kde výborně vaří, většinou jsou poutírané stoly , dokonce si můžeme v malém umyvadélku opláchnout ruce v teplé vodě a švába člověk zahlídne opravdu jen zřídka. Dali jsme si oblíbenou kořeněnou rýži pilau, fazole a podušenou trávu, jak já to mu říkám. Ve skutečnosti to nemá zas tak daleko od pravdy, jsou to totiž podušené, nijak nekořeněné dýňové listy. Chuť divná, obzvláště poprvé, ale zvykla jsem si a teď je to lahůdka největší :))).