04 - Vyučování v Adonai a jiné story

Hlásíme se s další reportáží popisující, jak jsme strávili zbytek tohoto týdne. Od středy do pátku jsme trávili každé dopoledne v Adonai center, kde jsme vyučovali děti. Naše třída měla 3 žáčky ve věku kolem 6 let. Tu jsme zabrousili do matematiky, tam zase do angličtiny a to všechno jsme se snažili zpestřit hrou. Děti sedí v ušmudlaných, potrhaných uniformách za lavicí, snaží se opisovat z tabule tužkami tak tupými, že skoro nepíší. Ořezávátkem je žiletka, kterou se mně tužku o moc víc ostrouhat nepodařilo.

Foto: děti z Adonai centra s jejich výtvory

Místnost je rozdělena na dvě části. Jednu okupujeme my, v druhé půlce je skupinka asi osmi, nejmladších dětí s moc milou paní učitelkou. Tu a tam skupinky vzájemně nahlížejí do té druhé, zvědaví, co se to tam zrovna děje. Ve další třídě je pak ještě asi 10 studentů. Protože škola neměla peníze na uhrazení vodného, dva dny byla voda pozastavena, což se projevilo štiplavým zápachem z toalet, linoucích se až do tříd. I přes tyto podmínky musím říct, že děti jsou moc a moc šikovné, z učení mají radost a dokonce ani nechtěli přestávku. Každý rok se opakuje stejná situace, od ledna do března je málo žáčků, rodiče nejdřív posílají do škol starší děti, kterým platí školné a pak až ty maličké, když zbydou prostředky. A tak samozřejmě první tři měsíce škola zápasí s financemi. Adonai center je soukromá škola, která poskytuje výuku sirotkům zdarma. Peníze získává z malého školného, které platí ne-sirotci. Jedna polovina studentů jsou malí prcci ve věku od 3 - 7 let (ti jsou rozděleni na skupiny), druhou tvoří žáci chodící na odpolední doučování učiva základní a střední školy. Důraz je kladen na angličtinu. Většinu starších studentů letos tvoří sirotci (je jich tu několik i z Mahanga), takže příjem ze školného je mizivý. První tři měsíce jsou tedy pro školu trochu boj.

Ve středu nám došli peníze, které jsme si nechali poslat, zatím jen 60 000,- Kč, což v tanzánijských šilincích znamená téměř 3,5 milionu. Všechny finanční částky budeme proto uvádět v TSh. Zatím jsme utratili 20 000,- TSh za míč na házenou pro ženy v Mahangu a
100 000,- TSh jsme věnovali škole Adonai centrum, kterážto částka půjde na úhradu účtu za vodu a za nájem na 2 měsíce.

Přerušuji reportáž s krátkým, o to víc ale radostným sdělením, že nám teče po téměř třech dnech voda. Máme z čeho vařit, co pít, v čem se umývat a prát, čím splachovat.... No není to radost???

Dala dala - tak takhle se řekne svahilsky autobus. Vlastně je to spíš mikrobus, ale musi se tam vecpat lidí jako do autobusu, jinak údajně nevyjedou. Zatim jen jednou se nam poštěstilo a jeli jsme v poloprazdnem dala dala, což jsme museli zdokumentovat, poněvadž já osobně pochybuju, že se to bude jestě někdy opakovat. Dala dala má vepředu vedle řidiče dvě místa, v přepravním prostoru je 13 mist k sezení, neomezeně pak ke stání v úzké uličce. Nedávno jsem nás napočítala 28 včetně výběrčího. Jízda, pokud člověk nemá to štěstí a nesedí, spočívá ve zvláštní zkroucené pozici, tlačící se ze všech stran na své spolucestující, stojící na špičkách, nebo pouze jedné noze,snažící se zachytit nečeho, co by mu zajistilo stabilitu, no a při divočejší jízdě bouchající hlavou o střechu vozidla. Nemluvím o tom, že okolím se člověk kochat nemůže, protože vidí jen tlačenici kolem sebe. Zážitek vskutku nezapomenutelný.

Já (Ondra) ještě dodám, že Terča díky své malé postavě aspoň nemusí být zohlá se zlomenou hlavou, ale aspoň je to sranda. Dnes odjíždíme do Mahanga, abychom nakoupili veškerý potřebný materiál a mohlo se začít s dostavbou školy. Půjdeme po částech, nejdřív se dokončí jedna třída a podle toho se uvidí, kolik bude třeba peněz na celkové dokončení. Zůstáváme až do pondělka, poté se vracíme zpět do civilizace. Sám jsem zvědavý, jak nám půjde život na takové vesnici bez elektřiny a vody v domě, v domku s podlahou z udusané hlíny. Už se těšíme, jedinou obavou asi zůstává kvalita tamní vody. Převařovat, převařovat, převařovat - to je pravidlo.

Jinak nám asi nic podstatného chybět nebude. Já osobně jsem neviděl takové zrcadlo aspoň týden, protože doma žádné není, Terča má jen malé příruční zrcátko. A tak se občas vidím někde ve městě v odraze skla nebo zrcátku auta a můj ksicht mi nechybí. Hádám, že se stejně moc nezměnil :-)))). První týden se nám kůže loupala z čela, nosu a líček, teď zase z rukou. Místní se nás ptají, jestli jsme v pořádku, co to máme za nemoc a litují nás. Snažíme se jim vysvětlit, že to je pro bělocha (mzungu) normální. Měli jsme i dotaz, jestli by se oni loupali, kdyby přijeli do Čech. Co jim na to říci.....