14 - Třída plná barev

Jsme zpět v Mbeyi. Svítíme, ba přímo záříme a navíc voníme :)).


Termín odjezdu nám šlape pomalu na paty a my v žádném případě neodjedeme od rozdělané práce,takže tři dny v Mahangu byly tentokrát pracovně vyplněny víc než jindy. V úterý ráno jsme se vypravili do městečka Igurusi, nedaleko Mahanga, abychom nakoupili potřebný materiál pro dokončení dalších tříd a kanceláře. Zatímco místní chlapi pomáhali najatému řidiči ručně nanosit na náklaďák sto pytlů cementu, my jsme stáli opodál a pro jistotu počítali, aby se náhodou v tom horku nějaký ten pytel "nevypařil"... Pak jsme všichni naskočili na auto, které bylo v neobvykle
dobrém stavu a pohodlně jsme se dostali zpět do Mahanga. Mezi tím, než pomocníci auto vyložili jsme se dohadovali o ceně za dopravu, která ač jsme předem domluvili, řidič popřel a dožadoval se o 10 tisíc TSH více. Napětí rostlo na obou stranách. Řidič nazlobený na nás, že ho chceme ošidit, my nazlobení na něj, protože tohle se tu stává naprosto běžně. Nejprve vám řeknou cenu a až přijde na věc, tak chtějí víc. Nakonec se ukázalo, že chyba byla v Thomasovi (jednomu z kluků ze sirotčince z Iwambi, kterého jsme vzali s sebou), který udělal malou chybičku při překladu z
angličtiny do swahilštiny a to nás stálo o něco málo navíc. Jsme ale rádi, že Thomase máme. Často nám pomáhá jak překládat, tak zařizovat různé věci a navíc je to kluk veselý, takže se nasmějeme, obzvláště když začne mluvit česky. Pochytává od nás sem tam nějaká slovíčka, ptá se na jejich význam a později přesně ví kdy je použít. Spojeno s legrační výslovností nám jeho čeština ve většině případů způsobuje záchvat smíchu. Nejoblíbenějšími výrazy jsou "špina, ja se počůrám, pleteš páté přes deváté, dobré jak sviňa, stojí to za prd".






Foto: dělník při nošení cementu; Thomas při tvorbě svého díla

Thomas taky přispěl jedním obrázkem na výzdobu třídy, do které jsme se pustili hned ve středu brzo ráno a strávili v ní celý den. Z konečného výsledku jsme i my sami měli velice dobrý pocit a pořád dokola a dokola jsme se na své dílo dívali. 74 letý babu (swahilsky děda) Simwabwa se přišel podívat k večeru a samým nadšením začal poskakovat a zpívat písničku ze školních lavic, kterou se žáčci učí anglickou abecedu. Očička mu zářily a nešetřil slovní chválou, doprovázenou jeho typickým gestem - velmi, ale velmi silným bouchnutím pěstí do našich ramen. Celý den
přicházeli vesničané, aby se podívali, co to tam ti mzungu (běloši) provádějí. Jak se novina nesla, chodilo jich pořád víc.






Foto: naše práce, číslice a abeceda


První večer přišla na návštěvu jedna stará vdova bydlící nedaleko, aby nás poprosila o peníze pro jejího staršího syna Charlese, který už tři dny nebyl ve škole, z důvodu neuhrazeného školného. Učitelé jej vyhrali ze třídy, že prý dokud nezaplatí, co dluží, nesmí přijít. Jeho matka proto s pláčem přišla za námi. Předchozí leta jí peníze na školné zajistila práce na poli a následná úroda. Otec zemřel před lety a stará matka nemá dostatek sil pro těžkou práci na poli. Letos jim pole zaplavila voda, takže nemá prostředky na doplacení školného. Hned další den brzo ráno, ještě
než jsme šli malovat do školky, jsme je šli navštívit, abychom viděli jak žijí. Jejich dům, lépe řečeno domeček, by se mohl zdát milým a krásným, pokud by ho člověk viděl v pohádce v televizi, ale pro žití to bylo místo opravdu chudobné. Jedna místnost o velikosti zhruba 4x7 metrů, postavená z bambusových tyčí oplácaných bahnem a zastřešená suchým rákosem byla jak ložnicí, tak místem kde jedli, nebo si Charles mohl psát domácí úkoly ... Rozhodli jsme se tedy pomoci a druhý den brzy ráno jsme jeli dlužné školné uhradit a zároveň se přeptat, jak si Charles ve škole vede. Celková částka byla 40.000 Tsh, zbytek už matka splatila.




Foto: Charles Kiloya, za kterého jsme doplatili dlužné školné; krmení dítěte v Mahangu (doprovázené strašlivým dětským nářkem, protože se prcek tou kašičkou dusil a jen pud sebezáchovy jej nutil polykat. Matka jej položila do záklonu a prstem do něj kaši hrnula)


Z pracovních novinek je tohle všechno. Většinu času jsme strávili malovaním třídy, což byla práce titěrná, ale vyplatila se. Odměnou za naši práci nám dvakrát denně byla jídla od žen, které se o nás tak pečlivě starají. Sami jí většinou ugali s fazolemi, což je hutné vařené těsto z kukuřičné mouky a vody. Chtějí se nám ovšem co nejvíce zavděčit, tak vaří jídla, které by si sami pro sebe dělali jen velmi zřídka. A tak na stole najdeme pravidelně rýži, vařené fazole, občas avokado, vařenou papaju s rajčaty - o to se div nepřetahujeme, dále pak naše oblíbené dušené dýňové listy,
vařené sladké brambory, skvělé placky čapáty a všechno to končí dobroučkým čajem s cukrem a čerstvě sesbíranými limetkami. Řeknu vám, že ani v Mbeyi nejíme tak, jako jíme v Mahangu. Skromně, ale vydatně a dobře. Naše dieta sestává zpravidla z rýže, fazolí a někdy i jiné zeleniny. Jsme nenároční, maso nejíme, alkohol nepijeme, večer nikam nechodíme. Vůbec se tu pije daleko míň než v Evropě. Když jsme v Mbeyi, odměňujeme se ovocem, nejčastěji banány (kterých je tu víc než 10 druhů) a avokády (taky několik druhů). Když se najdou ananasy za dobrou cenu, i ty. Ondra má rád i papáye, já je moc nemusím, tak si je kupujeme jen občas.


Večery v Mahangu jsou docela dlouhé. Tma je už v 7 hodin, takže kolem 6 si dáme koupel, jak jinak než ve vodě hnědé barvy a povídáme si o tom co se udělalo a co je ještě třeba zařídit. Když jsou s náma kluci, Thomas a David, hrajeme karty. Moc dlouho se sedět nedá, protože komáři, ty píchající bestie, se na nás snáší jako muchy na výkal. V Mahangu je jich nesčetně a štípancům se neubráníme obzvláště když jdeme na záchod, protože tam, chtě nechtě, kalhoty dolů jít musí :). Obzvláště já jim chutnám a tak mám nohy, jako bych měla neštovice. Do postele jdeme vetšinou
kolem půl desáté a jediné co si přejeme, aby se nám pod ochrannou síť nedostal komár a nezpůsobil nám tak bezesnou noc. Když všechno utichne, můžete slyšet doslova komáří koncert.



Zpět do Mbeyi jezdíme jak jinak než v dala dala, které vyráží z vesničky Mswiswi vzdálené od Mahanga 9km. Při příjezdu do Mahanga nás čeká obvykle kolotaxi, takže se vezeme. Nazpět domů pak vyrážíme do Mswiswi pěkně po svých a to brzo ráno, takže vzduch je krásně čerstvý, rýžové políčka a krajinu kolem ozařuje vycházející sluníčko dávající obloze překrásné barvy. My si tím uděláme výborné hodinové cvičení rychlou chůzí. Jen to vstávání je trošku bolest. I když jsme pak vždycky moc rádi, že jsme si přivstali a vidíme přírodu i vesnici se pomalu probouzet do nového dne,
vykopat se z postele za tmy je nelehké. Dnešní ráno jsme ovšem byli probraní raz dva. Ještě napůl spící jsme vyšli na dvůr abychom spáchali ranní hygienu. Já jsem si stihla akorát dát na kartáček pastu, ten pak strčit do pusy a v tom to začalo. Stála jsem přímo v mravenčí nejfrekventovanější několikaproudé silnici, která na onom místě nikdy nebyla. A nebyli to malí hodní mravenečci, byly to ty velké kousavé potvory, které zalezou pod nohavice a nezbývá pak nic jiného, než se honem vysléct donaha a pak centimetr po centimetru projít každý kousek oděvu, který si na sebe zpět
dáváte. I tak se pak ještě najde nějaký ten bídák, který se zuby nohy držel někde v kalhotech, aby vás mohl vzápětí co se oblečete, hryznout a nejlépe do podpaží, či mezi nohy. Mravenčí tanec si zkusili Ondra, stejně tak Thomas a tak jsme raději hodili batohy na ramena a vyšlápli směr Mswiswi....


Na závěr jen poznamenávám, že můžete k reportážím přidávat své komentáře. Pod každou reportáží napravo je odkaz Comment, na který když kliknete, vyskočí vám nové okno, kde můžete psát svoje komentáře a názory do okýnka. Pod tím zvolíte Other (když chcete zanechat své jméno - pole jsou dobrovolná) nebo Anonymous (nemusíte vyplňovat žádné údaje). Kliknutím na "Publish your comment" uložíte co jste napsali. Taky jsme to mohli napsat dřív, já vím, ale lépe pozdě než nikdy. Snad se dostanete přes tu angličtinu....