15 - Závod kol

Hektický týden je za námi. Příprava závodu kol nás stála mnoho času, bylo třeba nakoupit ceny, připravit a vytisknout certifikáty pro vítěze, rozdistribuovat účtenky pro účastníky a jiné záležitosti kolem. Kromě toho jsme se rozhodli v den závodu připravit jídlo pro 70 sirotků od malých prcků, kteří už jsou schopni jíst sami až po dvanáctileté žáky základní školy. Takže bylo třeba zajistit zásoby. Nechaly se zabít dvě kozy, nakoupit 4 kbelíky rýže, fazole, cibule, olej na smažení...

Zalarmovaly se ženy v okolí, které měly za úkol tu kopu surovin zpracovat do formy
jídla.Deborah, která se už vrátila z Kanady, kde pořádala sbírku (Deborah je moje známá z mého prvního pobytu v Tanzánii a nynější vedoucí sirotčince v Iwambi), se rozhodla (jako kdyby toho nebylo o víkendu dost), že bude pořádat zdravotní den v Mahangu a to v neděli. Protože závod kol připadl na sobotu, neviděli jsme v tom žádný problém a souhlasili. Alespoň bude rušný víkend. Já s Terčou a Thomasem (jeden ze sirotků z Iwambi) jsme přijeli do Mahanga už ve čtvrtek, Deborah přijela v pátek s celou skupinou lidí, kteří jí měli pomáhat při zdravotním dnu (o tom se zmíním později).

Všichni jsme se nacpali do domu dědy Simwabwy, který pro nás vyklidil všechny místnosti, aby se tam umístily postele. Ale teď už pojďme přímo k sobotě, tj. závodu kol. Nebudeme se zdržovat podrobnostmi. Začátek byl určen předem a dlouho předtím avizován na plakátech. Mělo to být v deset ráno, samozřejmě to se nestalo, jsme v Africe. Charles přijel na motorce, ale ta se mu pokazila, tak ji dovlekl do Mswiswi, kde závod začínal, aby mu ji opravili. Mně zase došly baterie na foťáku a tak jsem byl na pochybách, že vůbec obrazem zaznamenáme závod. Protože ale měl přijet náš hostitel Chris, zavolali jsme mu, ať vezme Terčin foťák a taky jsme používali Debořin. Terča a Deborah se rozhodly zůčastnit rovněž, ne ani tak pro vítězství, spíše pro podporu. Byla vyhlášen cena pro nejlepší ženu, ale (jak se dalo čekat) jediné ženy byly dvě bílé holky. Chris slíbil účast taky, takže chtě nechtě - a spíše nechtě - se musel rovněž zapojit. Chudák jeho přítelkyně Rose doma trpěla s tyfusem (a stále trpí).

Celkem bylo 19 závodníků. Borci byli nažhavení, někteří už týden trénovali každé ráno trasu závodu. Jiní zase přišli na závod na poslední chvíli a ještě si dofoukávali kola. Kolem se mačkali přihlížející, které jsme museli neustále tlačit z dráhy. Já jsem naběhl do auta, které řídil Chrisův kamarád Michael a vyrazili jsme těsně před závodícími. Po hrbolaté a kamenité cestě jsme nemohli jet příliš rychle a tak nás občas závodníci téměř doháněli. Za pár kilometrů ale ztratili sílu a my jsme byli daleko před nimi. Nicméně, když jsme dorazili do cíle, než jsem stačil vysednout, už byli první tři za pomyslnou páskou. V tom chaosu na startu jsme i zapomněli zavolat do cíle, že se začíná, takže se neměřil ani čas a lidi v cíli byli vyjevení, když začali závodníci přijíždět. Podle mě byl nejrychlejší čas kratší než minule, tzn. pod 15 minut. Chris, Deborah a Terča dojeli poslední všichni pospolu. Deborah celou cestu kňučela, jak už nemůže a že umírá, tak na ni solidárně čekali.

Foto: část účastníků závodu (víc se na objektiv nevlezlo); naši tři bojovníci (na posledních místech)

Pak přišlo vyhlášení vítězů. Nejrychlejší mladík přijel na závod ze 40 km vzdálené vesničky poblíž Mbeyi, závodil na půjčeném kole a .... odjel na vlastním. Hlavní cenou bylo totiž nové horské kolo, které jsem věnoval já s malým přispěním Chrise. Druhá cena bylo nářadí na kola a náhradní součástky v hodnotě 30 000 TSh. Třetí cena 10 000 TSh v hotovosti. A samozřejmě každý dostal certifikát. Jestli si někteří pamatujete, minulý závod vyhrál mladík z kmene Sukuma, který závodil v ponožkách. Tento rok se spekulovalo, že vyhraje zas, protože všichni věřili, že používá kouzla. Jak jsme se ale dozvěděli, maník teď žije na druhém konci země. Nicméně závodil jeho mladší bratr, taky v ponožkách, ale skončil daleko vzadu. Kouzla asi selhaly :-))).

Foto: vítězové - první (vlevo) a druhý (vpravo)

Několik hodin po závodě se v nedokončených třídách naší školy rozdávalo jídlo pro sirotky. Protože se spustil déšť, respektive průtrž mračen s bouřkou, museli jsme čekat, než přinesou jídlo. A tak se zpívalo. A taky se tančilo. Mračna se lila z oblohy a déšť neustával. Děti už začínaly bát unavené. Dospělí se je snažili zabavit hrami a zpěvem, ale už to trvalo moc dlouho, tak někteří usínali. Bylo nám jich líto, ale v tom lijáku se nedalo nic dělat. Ale všechno jednou končí a i nepohoda skončila, jídlo dorazilo a my jsme museli korigovat zástup dětí (kterých bylo víc než 70), aby se netlačily, aby se nejdříve umyly. Měli strach, že se na každého nedostane. Dostalo se. A ještě jsme jim pak s Terčou rozdali keksy a banány, ať si řádně zaplní bříška, protože se nám zdálo, že jim toho masa moc do jídla nedali.

Foto: ženy vaří jídlo pro sirotky; děti čekající, až na ně přijde řada

V neděli od osmi rána se konal zdravotní den. Ten jsme taky uspořádali v prostorách nedokončených tříd naší školy. Jedna třída, jeden doktor. Zájemci se zapsali u asistentek, pak pokročili do třídy, kde lékař zjistil, co je trápí a pokud mohl, předepsal medicínu. Léky si pak při odchodu vyzvedli lidé u dalšího stolu, kde je zaučení asistenti zpravili o jejich správném užívání. Děti trpěly nejčastěji malárií, dospělí měli zase často astma. Všechny léky se samozřejmě vydávaly zdarma. Zdravotní den pořádala Debora, které jsme přispěli 250 000 TSh na náklady, které celkově činí 500 až 600 tis. TSh podle počtu vydaných léků. Samozřejmě některé problémy nemohou být vyřešeny na místě, vyžadují delší léčení a pořádnou prohlídku, ale v případě malárie, chřipky apod. je zdravotní den určitě přínosem. Lidí přišlo hodně, na některé se nedostalo (odbavili přes 300 pacientů), ale Debora slíbila, že bude přijíždět každé 2 měsíce.

Foto: vesničané čekající na vyšetření při zdravotním dnu; doktor x pacient

Možná si myslíte, že nám to tu všechno krásně jde a klape a daří, ale ne vždy je to tak. I my se setkáváme s problémy. A není jich málo. Někdy je třeba silné vůle, aby se na to všechno člověk nevykašlal. Jednou jsme se ale dali na boj, tak musíme bojovat. Navzdory všemu. Jedním příkladem může být solární panel, který jsme nechali instalovat na kliniku. Způsobuje neustále problémy, nefunguje jako má, naposledy se stalo, že nefungovala elektřina vůbec. Šli jsme za majitelem firmy, která to instalovala. Slíbil, že přijede na druhý den. Nepřijel. Volal jsem mu nesčetněkrát, aby mně později zavolal, že byl u lékaře a mobil nechal doma. Ale že přijede zítra. Tak mu volám ráno, jestli už je na cestě, jak slíbil a že ještě nevyjel, ale že už jde na bus. O půl dne později (v sobotu mezi závodem a jídlem pro sirotky) dorazil jeden z mladičkých techniků z jeho firmy. Na dotaz, kde má šéfa, odpověděl, že je nemocný. Na kole jsme tedy jeli aspoň s ním na kliniku, kde rozmontoval převaděč, hrabal se v tom a ve vedení a my jsme mu celou dobu spílali. Kvůli nefukčnímu systému, kvůli šéfovi a všemu. Nakonec to rozjel, ale podle zpráv od doktora na klinice to jelo jen hodinu, takže dnes vyrážíme za tím podvodníkem a dáme jim poslední šanci. Chceme od nich konečné řešení. Buď to pojede pořádně, nebo chceme zpět peníze.

_______________________________________________________________________________
Pozn: dnes jsme před internetem šli k solárovi a vymáčkly z něj písemný slib, že vrátí všechny peníze, které účtoval a odveze si všechno zpět (až na 1 panel, který jsme kupovali sami). Jednání bylo dlouhé, my neústupní, hrozili jsme policií a žalobami, šéf se potil a škemral, tak snad se to podaří. Byli jsme i ve městě, kde sme zjistili od prodejců solárních panelů všechno, co jsme kdy potřebovali vědět, takže jsme teď mnohem chytří. Příští týden kupujeme nový panel, baterii a kontrolor nabíjení a budeme instalovat znova.