16 - Sestřičky

Dnes navážu na poslední reportáž a začnu "kauzou Solární systém". Jak již Ondra psal v minulé reportáži, namísto majitele firmy přijel do Mahanga jeho mladičký zaměstnanec a snažil se přijít na kloub tomu, proč solární systém nefunguje. Protože už nám, po několika týdnech slibů a planých řečí, docházela trpělivost Ondra mu za pomocí jednoho známého Tanzaňana pořádně vyprášili kožich, jak se říká. Nicméně solar opět nefungoval, takže jsme se ihned po návratu z Mahanga rozešli za majitelem firmy s jasným požadavkem vrácení všech peněz. Asi po půl hodině handrkování jsme z něj dostali písemný slib, že do týdne budeme mít všechny peníze nazpět. Dnes je sobota a už jsme obdrželi 180 tisíc. Zbytek přislíbil vrátit v pondělí, kdy si s náma pojede (ovšem za předpokladu, že zbytek peněz doplatí) do Mahanga odmontovat solární panel a veškeré příslušenství. Druhý solární panel nám zůstává, poněvadž jsme ho kupovali sami a o 20 tisíc levněji. Ve středu jedeme do Mahanga s druhým novým solárním panelem, solární baterií a převaděčem a budeme celý systém montovat my sami. Prošli jsme totiž několik obchodů, kde jsme se dozvěděli po troškách spoustu věcí a teď si říkáme solární experti :))). Doufáme jen, že v pondělí zbylou částku za původní systém obdržíme a jsme zvědaví, jestli do Mahanga pojede sám majitel, protože dnes vyjádřil větší obavy jak z pracovníků kliniky, tak obyvatel Mahanga. Asi mu jeho asistent podrobně popsal, jak se minulý týden cítil.


Kromě různých překážek nás potkávají i jiné nemilé příhody, například krádež. Krádež? Ano krádež. Byli jsme okradeni. Ne zas tak zvláštní, kdyby to nebylo v Mahangu, v domě starého Simwabwy. Někdo sebral z naší peněženky 100 000,- TSh, zbytek nechal být. My si toho všimli, až když jsme byli ve městě. V Mahangu se nám nikdy nic nestalo a cítíme se tam jako doma, tak jsme tápali. O týden později, při zdravotním dnu, někdo Deboře ukradl 40 000,- TSh. Někdo, kdo byl rychlý a opět jen část peněz. Když nám to Debora řekla, hned jsme si uvědomili, že to musí být ten samý zloděj. A někdo z úzkého okruhu lidí kolem nás. Ale kdo? To je otázka. Svolali jsme tedy všechny a řekli jim o tom. Všichni se divili. Někteří byli šokování. Ale je šok opravdový nebo hraný. To nelze poznat. Kdo to může být? Nevíme. Může to být kdokoliv a tak jsme teď opatrní a peníze nosím s sebou i do koupelny. Už je ani nenecháváme v zamčeném pokoji. Nicméně nechceme odsuzovat všechny kvůli jednomu parchantovi a tak se ke všem chováme jako předtím. Ale ve skrytu duše nevěříme nikomu. Jedna z matek, která se o nás stará, navrhovala zajít k šamanovi, ale to jsme zamítli. Kdoví, co by jim napovídal. Někoho nařkne, jen aby mu zaplatili a co pak ta osoba? Je to jako detektivka, přemýšleli jsme, kdo to asi byl, ale hodili jsme to za hlavu. Za každý špatný skutek přijde odplata, jedno v jaké podobě, ale přijde. My už se o to nemusíme starat. Jen nás to stálo peníze a co hůř - poničilo naši důvěru.

Foto: nakládka lavic a stolu pro naši školu; pohled z vodojemu na rýžová políčka Mahanga

Určitě jste zvědaví, jak pokračuje stavba školky. Spolu s blížícím se termínem dokončení, začíná vzrůstat počet zedníků. Tentokrát se jich kolem školky hemžilo jako mravenečků a stejně pilně i pracovali. Ve čtvrtek jsme se zapojili i my. Bylo totiž zapotřebí nanosit velkou spoustu hlíny a vyvořit tak podklad pro vybetonování podlahy v druhé třídě. Odpoledne se začali scházet vesničani s kýblíkama, reagujíc tak na prosbu vyhlášenou místním rozhlasem. My sami jsme rozhlas taky slyšeli a mě teď mrzí, že jsme si ho nevyfotili. Procházali jsme se ve středu večer po vesnici a proti nám najednou šel podivínský starší pán, který si vykládal sám pro sebe. Spekulovali jsme jesti to je blázen, nebo jestli se napil víc než snesl. Až když prošel kolem nás a začal bouchat klackem do prázdného plastového kanistru, tak nám Tomas vysvětlil, že je to místní rohlas.... A velmi funkční, protože vesničanů se sešlo spousta. Od starých babiček a dědečků, přes mladé silné chlapy až po mladé matky, které nejenže si nechali nakládat plné kýble hlínou a jak jinak než na hlavě je nosily do třídy, ale ještě k tomu měly na zádech svoje děti. A téměř neodpočívaly. Práce to byla nelehká, ale příjemně unavná. Ondra chtěl vytvořit řetěz, aby se všechno trošku urychlilo, ale nepochodil. Místní vůbec nechápali co se po nich chce, tak jsme to vzdali a nakonec to zvládli i tak. Minulý týden jsme přivezli lavice a dveře, takže teď už jen zbývá třídu vymalovat, budovu natřít zvenku a ve středu přijede jeden mladý nadějný malíř, který zkrášlí třídu zevnitř a na budovu napíše název školky. Další věc je voda. Mahangem prochází potrubí, na které jsme se napojili a přivedli tak říční vodu, která jím teče, až ke škole. Děti se tak budou moct alespoň trošku osvěžit. Někdy z toho teče téměř blato, ale místní to přesto pijí. My někdy bojujeme, když se v té vodě koupeme. Při poslední návštěvě, vám řeknu, to bylo bahníčko, díky čemuž máme teď tak olezlé obličeje a vypadáme jako puberťáci. Anebo jsme tu tak duševně spokojení, že začínáme mládnout :)))))))).

Foto: pokládka potrubí; vodovod s korytem, který stojí před školou

Babu Simwabwa svolal v pátek všechny rodiče a opatrovníky žáčků, kteří budou do nové školy chodit. Celkový počet je 31 dětí ve věku od tří do šesti let. Z toho je 7 sirotků, kteří nebudou muset platit příspěvek na školné a budou jim uhrazeny školní uniformy. Školy pro děti předškolního věku jsou už v dnešní Tanzánii standardem ve městech, kde je jich spousta a i když my bychom je asi nazývali školky, školky v našem podání to nejsou. Děti se tu totiž učí, nehrají. Čtení, psaní, počítání, svahilština, angličtina, to je to, co se nejvíce učí. Rozdíl mezi dětmi navštěvujícími takovou školu a těmi, které zůstávají doma, je obrovský a náskok je pak obzvlášť patrný při vstupu na základní školu.


Příspěvek školného bylo jedna z témat k prodiskutování. Bohužel jak Babu Simwabwa říká, je velice těžké vysvětlit některým vesničanům, že vzdělaní je pro jejich děti důležité a taktéž říká, že jsou zvyklí brát, ale neumí dávat. Takže zpráva, že děti v první školní den dostanou zdarma sešity, tužky a že pro ně taky uvaříme oběd se setkala s obrovským ohlasem. Výše školného, nebo-li školné vůbec, se některým už nepozdávala a chtěli přispět 200 Tsh, což nás opravdu rozesmálo. Je totiž samozřejmě zapotřebí, aby děti někdo učil a měl tomu potřebné učební pomůcky. To je jediná věc, která je zapotřebí financovat. Pro nás je důležité, aby škola byla finančně soběstačná a my ji nemuseli podporovat. Nakonec jsme se dohodli na 1000 Tsh měsíčně s tím, že kdo nebude moct přispět celou částku, musí zaplatit polovinu a druhou půlku může učiteli dát "v naturáliích". Ty budou představovat cokoliv vesničané vypěstují, zpravidla rýže, kukuřice, fazole.... Věříme, že v průběhu pár let lidé pochopí důležitost vzdělávání od útlého věku, uvědomí si pokroky malých studentů a nenechají své děti potulovat se po okolí a válet se v prachu.


Protože sirotků je v Mahangu téměř stovka, chtěli bychom pomoci co nejvíce jim. Ovšem pořád jsme si nevěděli rady s tím, jak a kdo se postará o případné poskytnuté finanční prostředky. Je nutné, aby někdo celou činnost evidoval, permanentně dozoroval (my tu nemůžeme zůstat celý rok), s penězi nakládal svědomitě, a abychom se na něj mohli spolehnout nejen my, ale z druhé strany i sirotci. Odpovědí se nám stala návštěva sester římské církve katolické z Mbeyi, které na naléhání Simwabwy přijely, aby s námi prodiskutovaly naše představy. Sestra představená (mama Mkuu) je vitální a okouzlující žena, která umí výborně anglicky, má velmi dobré organizační schopnosti a autoritu a je velmi zaneprázdněna svými povinnostmi (jako zástupce Tanzánie pojede v květnu na celosvětové setkání sestřiček do Říma). Sestřičky mají několik mnoho misií v regionu a my bychom chtěli, aby přijely do Mahanga, staraly se o sirotky a pracovaly s neúplnými rodinami a ženami. Biskup už vyjádřil svůj souhlas s vysláním sester, ony sami taktéž souhlasí, ale potřebují dům, kde budou bydlet. Sestry by zůstaly v Mahangu čtyři, učily ve školce caparty, učily ženy vyšívat a šít (na šicích strojích, které chceme do budoucna pořídit), vyrábět mýdlo, pěstovat rozmanité druhý zeleniny, učit ženy nezávislosti a sebeúctě, starat se o sirotky, vést jejich evidenci, zajistit jejich vzdělání, výživu, zdravotní péče a další aktivity. Sestry mají bohaté zkušenosti z ostatních projektů, na kterých pracují, mají organizaci, která funguje a co je nejdůležitější pro nás: jsou poctivé a důvěryhodné. To znamená, že peníze, které bychom jim poslali, by byly použity přesně pro účel, pro který byly určeny. Sestry si finance nenechají pro sebe, navíc je nemusíme platit. Jsou placeny církví. Vedou účetnictví a jsou vzdělané. Konečně někdo, komu se dají svěřit peníze, zatímco my budeme v Evropě.

Foto: matka s dítětem pomáhá nosit hlínu; sestřičky, my a Simwabwa

Takže teď už jenom potřebujeme postavit dům pro sestřičky, aby přijeli. To bude náš úkol na další rok. V úterý jedeme do Mbeyi, kde nám ukážou plány různých domků, které už stavili a my se rozhodneme, který z nich by nejvíc vyhovoval našim a jejich potřebám a našim peněžním prostředkům. Uvidíme, co se dozvíme. Stavit se může začít, jakmile budou peníze, krok po kroku. Jestliže pošleme nějaké prostředky na bankovní účet řádu, sestry dohlédnou na stavbu, povedou účetnictví a budou nás informovat o průběhu (dokonce mají i email). Po jednání nás vzaly sestry na prohlídku jejich pole, které mají za vesnicí sousedící s Mahangem. Po cestě auto zapadlo do bláta, tak jsme vystoupili a šli asi půl hodiny pěšky, než nás řidič dojel. Museli ho vytlačit. Pozemky s poli zabírají obrovskou plochu v porovnání s políčky vesničanů. Protože tento rok je hodně děště, cesta od ubytovny na pole zmizela pod vodou a my většinu času kráčeli boříc se do bláta nebo brodíc se kalužemi a potoky a bahnem. Rýže všude kolem. Hektary rýže a to ještě nebyla obděláno ani polovina pozemků. Sestry minulý rok místo opustily, protože bylo sucho a nic se neurodilo. Vloni tu lidé opravdu hladověli. Počasí - to je na čem závisí farmáři. Letos ale prší hodně a sestry se chtějí vrátit. Okolí ubytoven je osazené stromy a keři, zatímco okolí je pláň bez dřevin, protože ty pastevecké kmeny zde žijící, vysekaly. Než jsme obešli všechno, uběhlo hodně času a my byli unavení, ale sestry byly připraveny na vše. Malý piknik nás mile překvapil. Domácí chleba, který sestry pekly, avokáda, pitivo, dokonce ubrus. Civilizace v divočině.

Foto: zapadlý jeep (musel být vytlačen); sestry se brodí k rýžovým polím

Minulý týden, při lékařském dni uspořádaném Deborou z Kanady se nám ona sama vyděšeně svěřila, že viděla škorpiona. Ona Debora většinou hodně přehání, tak Ondra to bral s rezervou. Já naoko taky, ale jsem stará poseroutka, tak jsem sondovala na všechny strany, jestli tady opravdu škorpioni jsou. A ejhle, je jich tu spousta. Naštěstí ale ne jedovatých. Nicméně bodnutí je prý velmi bolestivé a my se o tom mohli velice rychle přesvědčit. Adéla, která je jednou ze sponzorovaných studentek střední školy (viz. předchozí reportáže) bydlí u babu Simwabwy a večer když seděla opřená o zeď se do ní jeden z těch škorpionků zahryznul. Chudinka držela se zuby nehty a sykala bolestí hodinu, ne-li víc a dnes mám pocit, že ani nešla do školy. Takže já jsem se dnes vůbec nevyspala, čekajíc že některý z těch tvorečků mi vleze pod moskytiéru a já si to budu moct zkusit na vlastní kůži. Unava je stejně vždycky silnější, takže jsem zadřímla, dokud mě neprobudil Ondra honící komára pod jeho moskytiérou. Když se rozhodl posvítit si na něj, zjistil, že na "střeše" svojí ochranné sítě má právě onoho škorpiona. Pak se mě snažil uklidnit tím, že si není jistý jestli to byl on ..... a že asi ne...... a já ač jsem věděla, že lže (a dnes to přiznal), tak mě to stejně trošku uklidnilo. Jsem jen ráda, že jsem to nevěděla od začátku našich pobytů.