17 - Sestřičky II

Ještě než se rozepíšu o našem výletě s jeptiškami, zmíním se o jedné záležitosti, kterou by jste měli vědět. Víte, že jsme platili školné za 3 studenty v Mahangu. Ve skutečnosti jsme od začátku zařizovali uniformy a ostatní poplatky i za čtvrtého z družstva - Baraku, který (mám ten dojem) je i někde na fotce. Náš hostitel Chris slíbil, že za něj vše uhradí, ale jak se přiznal minulý týden, nemá dostatek peněz, aby nám naše výdaje za Baraku vrátil. Proto jsme se s ním dohodli, že nám nic nemusí vracet, stejně jsme Baraku považovali za "našeho", protože jsme se o něj starali v podstatě od počátku. Uvádím proto věci na pravou míru, aby jste věděli. Chris za něj zaplatil asi čtvrtinu částky, zbytek my.

A teď už k sestřičkám. S radostí jsme se brzo ráno dostavili do kláštera, kde nás už sestry čekaly. Byly připraveny načas. Na Afričany nezvyklé, ale klášter je holt jiná řehole. Disciplína, vzdělání a snaha září ze sester, stejně jako radost ze života, pozitivní přístup a láska. Všechno uklizené, květiny a keře příjemně sladěné do pestré a potěšující hry barev. Bohužel jsme museli čekat na předsedu Mahanga, který se měl dostavit a nedostavil na domluvenou dobu. Jak typické. Ale nakonec jsme přeci jen vyrazili.

Nejdříve jsme jeli do školícího a konferenčního střediska řádu, které je zasazeno na venkově daleko od civilizace. Kolem políčka, klid a mír. Shluk budov vytvářel čtverec, uprostřed kterého byl prostorný dvůr s okrasnými keři a stromy, květinovými záhony a sytě zelenou trávou. Vše mi to připomínalo dobře udržované venkovské sídlo někde na jihu Evropy. Jsme ještě v Africe nebo ne? Tak jsme se ptali. A opět, vše vzorně uklizeno, přišla krátka svačinka, letmá prohlídka okolí (školící budovy, kostel atd.) a odjezd na další místo - střední školu James Usangu Secondary School. Škola opět uprostřed ničeho, velmi daleko od nejbližší asfaltovky, ale hned po příjezdu jsme poznali, že to není jen další standardizovaná škola státního typu.

Foto: centrální budova ve školícím středisku sester; společná fotografie dívek, ředitelky a hostů

Školu spravuje řád sester, které zde učí a starají se o dívky. Jsou tu totiž jenom dívky. Letos v lednu školu otevřely a v prvním ročníku mají 64 dívek. Všechno ještě září novotou a navíc se stále staví nové budovy. Kolem čisto, skla v oknech vyleštěná (státní školy často ani skla nemají), veranda s průčelím před třídami působí velmi moderně a v okolní buši trochu neobvykle. Učitelů je dostatek, všichni mluví dobrou angličtinou a mají úsměv na tváři. Kromě obvyklých předmětů se učí navíc i vaření a šití, což děvčata určitě využijí. Bydlí se v ubytovnách v areálu školy, 20 dívek na jeden pokoj. Všude čisto, pečlivě uklizeno, nad každou postelí visí moskytiéra. Vše na nás činí veliký dojem.

Jdeme do kanceláře ředitelky, kde se zapíšeme do knihy hostů a debatujeme. Školné na této střední škole stojí ročně 550 000 TSh plus uniformy a další drobnější výdaje. No levné to není, ale kvalita výuky je vysoká. Jdeme do tříd a oslovujeme žákyně. Ty jsou veselé, mluví dobře anglicky, září z nich spokojenost a entuziasmus. Představujeme se a ptáme se, či mají otázky. Neví a tak jim dávame čas, ať se rozmyslí a napíšou případné otázky na papír. Prohlídka pokračuje.

Hned vedle školy stojí malá klinika. Nemá doktora, protože ten je drahý. Museli by si ho zaplatiti samy, protože vláda platí jen doktorům ve státních nemocnicích a klinikách. Sestry přijímají jen na co stačí, jinak posílají lidi do nejbližší nemocnice (která je pěkně daleko). Klinika má dobře zásobenou lékárnu. Nejčastěji se léčí malárie, zápal plic, červi a tasemnice. Sestry mají k dispozici i několik lůžek pro těžší případy, když jsme tam byli my, tak byla přítomna jen jedna pacientka, kterou uštkl had. Dali jí nějakou medicínu a ležela na kapačkách, než se zmátoží. V případě nutnosti musí sestry pomoci odrodit, ale jak nám ukázali, porodní lůžko chybí, tak používají normální léhatko.

Dalším cílem prohlídky je ubytovna jeptišek, vedle které roste několikapatrová budova, která bude sloužit jako středisko pro starší sestry na odpočinku. Vidět vícepatrový dům mimo velká města je absolutně podivuhodné a tak jsme opět ohromeni. To už ale na nás čeká oběd s takovou spoustou jídla, že těžce dýcháme po jeho skončení. Nežijou si špatně ty sestry. Ale ony si to zaslouží, za svou píli jsou odměněny. Po hodech čeká práce a představená kláštera nám ukazuje plán budovy, který by si představovaly v Mahangu. My bychom chtěli plán trochu upravit a navíc potřebujeme znát přibližné náklady a tak si domlouváme schůzku s architektem na pátek. Ten nám řekne víc. Mám ale obavy, že bude drahé, hodně drahé. Sestry navíc používají kontraktorskou firmu, která pro ně staví, to už nebude jako stavit školku s místní levnou pracovní silou a s handrkovaním se o cenu materiálu. Přijdou zkušení profesionálové a ti budou chtít dobře zaplatit. Kbyby se nám ovšem podařilo ubytovnu postavit, vlezla by se tam i jedna místnost pro hosty - dobrovolníky, kteří by měli větší komfort než u dědy. Doufáme totiž, že se najdou lidi, kteří budou ochotni věnovat pár měsíců na pomoc v Mahangu, učit, pracovat se sirotky, vdovami a sociálně slabými rodinami.

Foto: ubytovna studentek; osmý největší meteorit světa

To jsou ale všechno plány a my si o nich nejdříve musíme promluvit s vrchní sestrou a architektem. Vyrážíme zpět ke škole, ke už děvčata připravili na papír několik otázek, na které jsme zodpověděli, jak se nejlíp dalo. Mimo jiné se také holky tázali, jestli můžou najít v naší zemi penfrienda (kamaráda/kamarádku na dopisovaní). Řekli jsme, že se pokusíme a ať nám napíšou jména těch, kdo si chtějí dopisovat. Chtěli všechny, tak je máme všechny. Kdyby jste si tedy chtěli někdo dopisovat s holkou z Tanzánie ve věku 15-16 let, dejte nám vědět na náš email bezmamy@seznam.cz. Samozřejmě musíte umět trošku anglicky, holky taky nejsou všechny géniusové v angličtině, tak se nemusíte bát. Každopádně je to dobrá příležitost si pocvičit angličtinu a dozvědět se více o životě v úplně jiné zemi světa.

Holky nás nechtěly pustit a zpívali jsme a pak se chtěly fotit, ale my už spěchali domů. Sestry nás ještě zavezly k nedalekému meteoritu, který je osmý nejtěžší na světě, váží 12 tun a je z 90ti procent železný. Od šutru už jsme si to valili domů a kochali se okolní nádhernou scenérií....
Po cestě nám sestry vyprávěly, že v regionu Mbozi jsou lidé, kteří vraždí ostatní. Proč? Pro kůži. Pro lidskou kůži konkrétně. Ta se pak prodává do do okolních zemí(Malawi, Zambie, Kongo), kde se používá při šamanských obřadech. Cena takové kůže je několik tisíc dolarů. Prý už hodně pachatelů pochytali, ale ne všechny. Lidi se proto bojí a nedůvěřují si mezi sebou. Sestry ještě žertovaly, že není vhodné si kupovat na trhu kožené boty, radši plastové. Celý příběh nahání hrůzu a já vím, že je to pravda. Četl jsem asi před půl rokem na stránkách BBC o tomto problému. Pochytali tehdy v Tanzánii většinu zabijáků, kteří se obchodem s lidskými kůžemi živili. Nahání to mráz na zádech co? Tak tím pro dnešek skončíme.