18 - Podzim

Problémy se solárem se konečně vyřešili. Týpek z firmy, která to instalovala poprvé, nám přijel vrátit i zbytek peněz a odvezl si svoje krámy. Nechal nám tam i kabely, tak jsme měli celkem lehkou práci, ale byli jsme nervózní, zda to bude fungovat. Vprostřed práce jsme zjistili, že baterie je prázdná a tak jsme poslali Charlese, aby koupil destilku. Přivezl dvě a to nestačilo, tak musel zpátky. Byli jsme rádi, že přijel na motorce, tím jsme ušetřili spoustu času. Stejně mu to ale vždy trvalo, protože nejbližší obchod s destilkou je poměrně vzdálený.

Vsuvka Terča: Když měl Charles jet pro druhou várku destilované vody řekl, že tentokrát chce společnost, že je cesta prej nudná. A tak jsem jela já. Jet s Charlesem na motorce je zážitek nezapomenutelný. Řídí jako blázen a když se motorka dostane trošku mimo kontrolu, začne se vesele smát se slovy, že Bůh je s námi. Cesta od kliniky do Mswiswi, kde je pár obchůdků je hodně kamenitá, ale to nemůže Charlese odradit od toho aby si to šinul jak nejrychleji to jde. Já jsem se ho držela jako klíště, dvakrát to poskočilo tak, že jsem myslela, že nazpět dopadnu na zem a ne na sedátko. Na Charlesovu otázku "Halo, jsi tam ještě", jsem odpovídala jen "Jsi blázen". To horší mělo ještě přijít, když jsme se dostali na hlavní silnici. Potřebovali jsme totiž zajet dotankovat do motorky na benzinku vzdálenou asi 5 km. Ještě než to Charles pořádně rozjel, řekl mi, že sice řídí hodně rychle, ale bezpečně. Nevím jak si může myslet, že řídí bezpečně, když jede 130 km v hodině a skoro nevidí. Nenosí totiž brýle, když řídí a helmu má bez ochranného skla, jenom takový ten kakáč. Takže řidítka držel jen jednou rukou a druhou si neustále otíral slzy. Já jsem ani tu helmu neměla. Nicméně jsme to všechno přežili, dorazili jsme zpět na kliniku, dokončili práci a svezly se s Charlesem zpět k dědovi. Jeli jsme na motorce všichni tři, Charles nelenil a za jízdy zdravil kolemjdoucí. Víte jak? Pustil řidítka a mával oběma rukama. Prostě blázen, já už s ním nikdy nejedu. Konec vsuvky :)

Nakonec, po hodinách práce a čekání, jsme to dokázali. Kontrolka na regulátoru se rozsvítila a signalizovala nabíjení baterie. Převaděč jsme už nekupovali, protože jsme přešli na DC systém. Tím jsme ztratili zásuvky, ale pro kliniku nejsou důležité, pro nás je hlavní, že svítí světla. Místo převaděče jsme zakoupili kontrolor nabíjení baterky. Ani jeden z nás není elektrikář, a tak jsme byli rádi, že nám to tak klaplo. Nebylo to až tak komplikované a troufám si říci, že jsme udělali lepší práci, než ti packalové předtím.

Druhý den jsme vařili kaši pro děti z okolí. Koupili jsme pytel moučky na kaši (drcené proso, rýže, soja, buráky). Přednosti kaše jsou, že je levná, rychlá a jednoduchá na uvaření, velmi výživná, sytá a zdravá. Z celkového množství moučky jsme použili tak desetinu a zasytili všechny děti z okolí. Terča s několika dalšími ženami ze skupiny Klinika kaši vařila v obrovské nádobě. Každý prcek přišel z hrníčkem, do kterého jsme mu nalili horkou hmotu. Na všechny se dostalo dvakrát a děti byly naprosto plné. Zbytek kaše zůstane pro děti ze školky, kterým se bude pravidelně vařit o přestávce.


Foto: Terča s ženami ze skupiny Klinika připravuje kaši; výdej kaše dětem

Ráno, ještě před vařením kaše, jsme vyrazili do Mswiswi koupit dalších 5 tun drceného kamene. Množství, které máme, nestačilo. Terča vyfasovala kolo, na kterém nebylo nic navíc. Jen konstrukce a kola. Jen zatočit byla fuška a tak s tím chudina bojovala, až to vzdala a já s Jumou jsme dorazili do lomu sami. Jet na takovém vraku je nepříjemné jako mít komára pod moskytiérou (obzvláště v Mahangu, kde není elektřina).
V pátek ráno jsme vezli sirotka jménem Yohanna z Mahanga do sirotčince v Iwambi. Yohanna žil se strýcem, který se k němu choval krutě, bil ho a nutil pracovat na poli místo školy. Děda Simwabwa proto požádal Deboru, jestli by ho mohla přijmout do centra pro sirotky v Iwambi. Chlapec byl tichý celou cestu, vystrašený, chudák nevěděl, co s ním bude. Poprvé ve velkém městě, navíc s cizími lidmi - bílými, vypadal jako hromádka neštěstí. Vzali jsme ho na oběd, ale ani mu moc nechutnalo. Když člověk vidí ten jeho pohled, nemůže necítit soucit. Debora souhlasila, že ho přijme. Dokonce už pro něj má i sponzora.


Foto: Yohanna; Ondra s našimi sirotky, kterým jsme sponzorovali střední školu - zleva: Baraka, Adela, Ondra, Imanuel, Bakia

Poslední týden se nám ochladilo. Už tolik neprší, ale noci jsou chladnější až chladné, a my musíme nosit více vrstev oblečení. Navíc jsem si všiml, že listy žloutnou a padají (jen u některých stromů, některé jsou neopadavé), kukuřice je žlutá a zralá a vůbec vše evokuje pocit babího léta. Je to tu trošku jinak než u nás. Zatímco u nás jsou nejtepleší měsíce červen, červenec, srpen, v Tanzánii jsou tyto měsíce nejchladnější. V podstatě je to zima. V některých oblastech klesají teploty až na nulu a může se stát, že spadne sníh. Ale to už tu nebudeme - naštěstí. Já mám rád teplo.

Dodatek: za pár dnů se pokazil regulátor nabíjení u soláru, tak jsme jej museli jet vyměnit. Jel jsem já sám, zatímco Terča s Honzou a Romčou zůstali v Mahangu. Teď už teda systém funguje, ale řeknu vám, stálo nás to tolik stresu, vyřizování, starostí, času a peněz za cestování, že příště si takové akce dvakrát rozmyslíme. Kupovat něco v Tanzánii je za trest. Záruka neexistuje, ale vrátit věc jde. Jen musíte být drsný a neoblomný.